Nezažili jsme socialismus, a tak naivní mladí lidé podporují totalitární a násilný systém, říká lékař Rand Paul
Lékař, který chtěl být americkým prezidentem. S heslem „porazím washingtonskou mašinérii“ se před třemi lety Rand Paul postavil v republikánských primárkách vedle Donalda Trumpa a dalších kandidátů a doufal, že to bude právě on, kdo porazí Hillary Clinton. A podle průzkumů k tomu měl nejlepší předpoklady. Nakonec se ale z boje stáhnul a rozhodl se usilovat spíše o znovuzvolení do senátu. S přehledem vyhrál, čímž oddálil svůj návrat do zdravotnictví. Do odvětví, které by sám viděl nejradši co nejvíc zprivatizované.
Co je náročnější? Být lékař nebo senátor?
Můžu říct, co přináší větší uspokojení. Medicína. Byl jsem a stále jsem oční chirurg a výsledky své práce vidíte hned. V politice přichází uspokojení až časem, pokud vůbec.
Jak se to vůbec stalo, že se oční chirurg stane politikem?
Začal jsem mít obavy, že vláda Spojených států příliš utrácí a příliš si půjčuje. Že dluh narůstá takovou rychlostí, že by mohl podkopat základy, na kterých naše země stojí. Věřím v mnohem menší vládu a mnohem větší osobní a ekonomické svobody jednotlivce. Čím větší je vláda, tím méně mají lidé svobody. Chci, aby mě vláda nechala na pokoji. Chci tak malou vládu, že o ni nebudu skoro ani vědět.
Chtěl byste minimální státní zásahy i ve svém vlastním odvětví, ve zdravotnictví? U nás považujeme veřejné zdravotnictví za něco, o čem se už skoro ani nediskutuje.
Myslím si, že tržní kapitalismus je systém, který dokáže za nejnižších nákladů distribuovat největší množství zboží a služeb největšímu množství lidí. A to platí i u zdravotnictví. Velkou chybou v Evropě a na řade dalších míst je představa, že zdravotnictví je v tomto ohledu výjimkou. Ve většině případů není.
Fungovalo by to?
Než jsme měli státní zdravotnictví, lékař vám zlomenou ruku ošetřil zadarmo. Bylo to součástí naší profese, našich povinností. Majitelé nemocnic měli s doktory smlouvy, aby ošetřovali všechny. U akutních událostí to fungovalo skvěle, jinak to nebylo úplně dokonalé, ale jakmile se do toho pustila vláda a snížila cenu na nulu, začalo zdravotnictví čelit nezvládnutelné poptávce. A jediný způsob, jak vláda umí regulovat poptávku, když nemůže použít ceny, je skrze čas, který musíte strávit čekáním na zákrok.
Jste proti veřejnému zdravotnictví protože jste lékař, nebo navzdory tomu, že jste lékař?
Myslím, že to u mě spolu vůbec nesouvisí. Narodil jsem se do rodiny velmi otevřených a svobodomyslných lidí, kteří věřili kapitalismu. Můj otec (Ron Paul, trojnásobný kandidát na amerického prezidenta, 26 let v Kongresu Spojených států, pozn. aut.) četl všechny slavné liberály – Misese, Hayeka, Ayn Rand, Rothbarda... A to se na mě hodně podepsalo.
A vycházíte z nich i vy?
Jasně. Máme to v rodině v krvi. Máme svobodu v DNA. Také jsem měl štěstí, že jsem celou řadu významných liberálů mohl v dětství potkat. Setkal jsem se Ronaldem Reaganem, s Murraym Rothbardem a dalšími, jejichž myšlenky mě ovlivnily.
Jak by vypadala liberální zahraniční politika Spojených států? Jde to vůbec? A souhlasíte se současnými kroky prezidenta Trumpa v zahraniční politice?
Mezi stoupenci volného trhu ve Spojených státech existuje v současnosti určitý rozkol. Neokonzervativci věří v neustálou válku. Libertariáni, mezi které se řadím, naopak tvrdí, že naše zásahy v zahraničí mají nezamýšlené důsledky, často úplně opačné, než se zamýšlelo. Sesazení Kaddáfího v Libyi nebo Saddáma Husajna v Iráku vedlo jen k chaosu. To samé v Sýrii. Střední východ je kvůli našim zásahům ve větším zmatku a je více zdrojem terorismu, než by byl bez nás. Skutečnou příčinou masové migrace do Evropy je válka v Sýrii. Z mého pohledu bychom neměli chtít dokonalý svět. Svět, do kterého bychom vyváželi Jeffersonovu demokracii.
Co bychom tedy měli chtít?
Směňovat zboží a služby. A myšlenky. Dnes jsem si například vyměňoval myšlenky s poslancem Janem Skopečkem. Včera jsem se potkal s vaším bývalým prezidentem Václavem Klausem, se kterým sdílím například názor, že s Ruskem je lepší obchodovat, než válčit. A že sankce jsou formou války.
Takže sankce proti Íránu nejsou dobrý nápad.
Určitě. Nepovedou k dialogu, ale k válečnému konfliktu.
Může vůbec být optimističtí, že to dobře dopadne?
Můžeme. Je důležité, aby se myšlenky šířily napříč politickým spektrem. Rádi bychom viděli více komunikace mezi českými a americkými klasicky liberálními think-tanky. Nejde totiž jen o komunikaci a vztahy mezi vládami, ale zejména o komunikaci mezi vzdělávacími a myšlenkovými centry. A mezi obchodníky. Lidé si často myslí, že je to vše o vládách. Není.
Daří se to?
Nějaké vztahy fungují, ale potřebujeme víc. Ve Spojených státech máme několik národních klasicky liberálních think-tanků a ve třiceti státech i jednotlivé menší instituce. Některé podpořilo například dědictví nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana a jeho ženy Rose, jiné podporují spíše individuální dárci. Ti se bojí rostoucí obliby socialismu.
I ve Spojených státech?
My jsme socialismus nikdy nezažili tak zblízka, jako vy v České republice a dnes tak máme mladé, kteří jsou úplně naivní a podporují totalitární a násilný systém. A to socialismus nevyhnutelně je. Pokud chcete majetek lidí, kteří se ho nechtějí vzdát, musíte pro nějak dojít a vzít ho násilím. Máme mladé, ale i starší politiky jako Bernie Sanders, kteří volají po socialismu, a mladí lidé jsou nadšení, jak by to bylo skvělé, kdyby všechno bylo spravedlivé. Nikdy ale na vlastní oči neviděli, jak to celé končí.
Pokračovaní rozhovoru si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
