Lurdy by pomohly všem, říká kandidát na šéfa TOP 09 Tomáš Czernin

Osud vaší rodiny za minulého režimu nebyl nijak veselý. Jak jste to pociťoval jako dítě?

Bral jsem to normálně. Do nějakých deseti let jsme bydleli v paneláku v Chodově u Karlových Varů a žili jsme tak, jak se tehdy žilo.

Jezdili jste za dědečkem a babičkou do cihelny v Činěvsi?

Ano, oni tam ale žili jen do mých dvou let, tak si to pochopitelně nemohu pamatovat. Dědeček byl za války odsouzen za poslouchání londýnského rozhlasu a uvězněn v Polsku. Na zámku byl zřízen lazaret pro Wehrmacht, takže se babička musela s dětmi odstěhovat. V té době převedl nucený správce zámek na protektorát, a když se děda vrátil, obývali ho Rusové. Na začátku padesátých let byli prarodiče přesunuti do té cihelny, kde nebyla ani elektrika. Když v roce 1964 dostali povolení navštívit příbuzné v Rakousku, děda s babičkou a strýcem tam zůstali.

Proč vám zámek v Dymokurech po válce nevrátili?

V roce 1947 bylo soudně rozhodnuto, že smlouva mezi nuceným správcem a Protektorátem Čechy a Morava není platná a Rudolf Czernin je nadále vlastníkem. Všechno ale bylo navráceno jenom de iure. Když začaly v roce 1991 restituce, domnívali jsme se napřed, že když dědeček v únoru 1948 majetek fyzicky neměl, tak se nás ani netýkají. Táta se smířil s tím, že se dožije penze jako řidič sanitky a já budu dál projektantem. Pak otec nahlédl do pozemkových knih a ukázalo se, že vlastnické právo nadále náleží Rudolfu Czerninovi. Takže postupně byly otci navráceny lesy, rybníky, pole a nakonec i zámek.

Cítili jste to jako satisfakci?

Já osobně jsem restituci za satisfakci považoval. Můj dědeček, který se veřejně postavil proti nacistům, vlastně prožil smutný život. Otec a já jsme dostali příležitost pokračovat v jeho díle. Samozřejmě je třeba říci, že restituce byla i plná paradoxů. Za to, co jsme dostali, jsme ještě dopláceli. U zámku bylo totiž vybetonované nádvoří, rampa pro nákladní auta, dvě garáže, požární nádrž a uvnitř nákladní výtah a dvě haly, kde byl muniční sklad. To všechno se bralo jako zhodnocení, protože to bylo nově postavené. Zámek byl na první pohled drasticky zdevastovaný. Vezměte si, že se jezdilo i v patře po parketách vysokozdvižnými vozíky. Jenže bylo rozhodnuto, že znehodnocení je menší než hodnota staveb, které tady vyrostly v době totality. Na to, že jsme o ně nestáli a mnohé i brzy zbourali, se ohled nebral.

Zpočátku byly v zámku kanceláře státního statku, pak ubytovna řeckých dětí a nakonec skladiště zbraní SNB…

To nebylo jen skladiště zbraní. Když jsme chtěli vědět, jak ten zámek vlastně vypadá, nechtěli nás tam ani vpustit, protože to byl utajený objekt. A když přišel papír podepsaný ministrem vnitra Rumlem, že nám povoluje návštěvu Dymokur, tak se posádka, která tu byla, cítila ještě uraženě. Z prohlídky jsme proto udělali tak trošku demonstraci, protože jsme přišli i s našimi, tehdy malými dětmi. Oni předpokládali, že dorazí jen otec a já. Tehdy jsem také viděl poprvé v životě třeba paletu plnou fotoaparátů. Dvě místnosti s fotografickým materiálem, v nichž byla okna natřená červeně. Místnosti s gumovým materiálem – od pendreků po skafandry – měly okna natřená pro změnu modře. O některých věcech jsem nevěděl, že je policajti vůbec můžou potřebovat.

Cítili jste jako povinnost, že se musíte postarat o majetek?

Táta cítil jako povinnost dát dohromady hospodářství, ale když jsme se bavili o zámku v Dymokurech, zpočátku ho nechtěl, že je strašně velký, že bude stát oprava moc peněz a že se ani nedá vytopit. Oponoval jsem, že je naše povinnost se o něj postarat. Klíče dostal otec v roce 1994. Jenže nebyly peníze a zámek byl neobyvatelný. Obeslal různé instituce, jestli by ho nechtěly použít jako depozitář. Legrační bylo, že zájem projevilo jen Muzeum dělnického hnutí, které shánělo prostor pro umístění většího množství soch. A prý že ani nepožadují, aby byly pod střechou, takže jsme mohli mít park plný Leninů. Časem jsem ale začal být nešťastný z toho, že bydlím se čtyřmi dětmi ve třech pokojích, a řekl jsem tátovi, že s tím musíme něco udělat. Vymýšlel jsem různé varianty topení a pak přijel otec z Nejdku, kde jsme dřív bydleli, a místní topenář mu vysvětlil, že by to šlo vyřešit zplynovacími kotli na dřevo. V roce 1997 jsme tedy vybudovali topení, jednu koupelnu, opravili zdi a podlahy čtyř místností, kam jsme se pak za rok nastěhovali.

Proč jste se vlastně stal stavařem?

Stavařem už nejsem skoro třicet let. Živí mě lesy, pole, rybníky a pletu se do politiky. V roce 1971 jsme se nastěhovali do Rudné za Nejdkem, protože už jsme se nevešli do bytu v paneláku. Rodiče koupili od starých německých manželů, kteří se stěhovali do Německa, barák v dezolátním stavu. Fungovala v něm jen kuchyně, jinak bylo všude seno pro krávu. Rekonstrukce se ujal otec, takže jsem vlastně strávil mládí tím, že jsem oklepával cihly, míchal maltu a drátěným kartáčem čistil eternitové šablony na střechu. Peníze scházely a já byl jediná pracovní síla, kterou měl otec k dispozici. A taky jsem neměl správný kádrový profil. Na to se u technických oborů ale tolik nehledělo.

Rozhovor si dočtěte v exkluzívním obsahu Premium X nebo v tištěném Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>