Irské hvězdy Kodaline: Mívali jsme radost i z jediného posluchače
Když začínali ve 14 letech hrát na ulici, těžko by asi uvěřili tomu, že jednou budou stát na pódiích největších festivalů světa. Irští indie-rockeři Kodaline mají za sebou pět let buskingu, tři alba, čtyři koncerty v Česku, čerstvě druhý koncert na Szigetu a častá přirovnávání ke krajanům z U2. O vzpomínkách na české koncerty i dlouhé cestě ke slávě vypráví v rozhovoru pro Reflex.
Čeká vás už druhý koncert na Sziget festivalu, vyprodáváte koncerty po celém světě. Přitom jste začínali jako buskeři. Jak moc vás to ovlivnilo?
Mark Prendergast (kytarista): Určitě hodně, museli jsme si to vyzkoušet, abychom získali sebedůvěru. Toho dosáhnete jedině tím, že se naučíte vyrovnat i s nezájmem.
Steve Garrigan (zpěvák, kytarista): Není moc těžších věcí než se postavit na ulici a prostě se snažit lidi přimět zastavit. Mívali jsme radost i jen z jednoho člověka, který si nás poslechl.
Teď jsme o dvanáct let dál a hrajete podruhé na Szigetu. Jaké to je?
SG: Vážně skvělé.
Jason Boland (baskytarista): Včera jsme se bavili o tom, proč se nám tu tolik líbí, a asi je to jednoduše tou energií ostrova. Navíc je tu všechno dobře organizované a všichni jsou v dobré náladě. Ale to asi bude tím, že je teprve začátek (směje se).
MP: Dá se tady vážně stanovat úplně kdekoli? Já viděl stany snad všude!
Plánujete se jít podívat na jiné koncerty?
Vincent May (bubeník): Asi půjdeme na Eda Sheerana, pak ale budeme odjíždět, máme koncerty v Rakousku. Ještě uvidíme, co všechno stihneme.
Už čtyřikrát jste hráli v Česku, patří mezi vaše oblíbené země?
MP: Jasně, třeba koncert na Colours of Ostrava byl úžasný.
SG: Musím říct, že v Česku jsou vždycky perfektní fanoušci, pokaždé když jsme tam hráli, byl dav neuvěřitelný. I letos v létě na Rock for people.
JB: Mně se hrozně líbila hala, kde jsme hráli v Praze. Sakra, jak se to tam jmenovalo?
Myslíte Lucernu?
JB: Ano! To je jedno z nejlepších míst, kde jsme kdy hráli, nádherný prostor.
SG: A ještě bych dodal, že Rock for people zatím patří mezi to nejlepší z našeho léta.
Vaše třetí album Politics of living vyšlo před necelým rokem. Pracujete už teď na něčem dalším?
MP: Jasně, už dneska budeme hrát jednu úplně novou píseň. Vlastně na něčem děláme skoro pořád.
K albu jste si přivzali několik nových producentů (mj. Stevea Maca, který stojí za hity Eda Sheerana, pozn. red.), dřív jste tolik spolupracovníků nemívali. Jak moc to ovlivnilo konečnou podobu desky?
SG: Určitě nám to pomohlo, dostávali jsme se ven z komfortní zóny, museli jsme zkoušet nové věci. Dost věcí jsme se naučili a několik písní by určitě bez producentů nebylo tak dobrých. Jsme rádi, že jsme do toho šli, donutilo nás to na sobě zase pracovat.
Vypíchli byste někoho, kdo vás ovlivnil nejvíc?
VM: Všichni nás obohatili svým způsobem, asi těžko někoho vybírat.
MP: Pro mě to byl asi Stephen Harris, tvořil s námi něco i na prvním albu. Mě osobně asi ovlivnil dost.
Zrovna jste se vrátili z turné v USA, před časem na vás bylo plno dokonce na Filipínách. Doma jste ale pořád jen v Irsku, je to tak?
JB: Já rád hraju na místech, kde jsme ještě předtím nebyli. Asi už bych neřekl, že jsme doma jenom v Irsku, spíš kdekoli tam, kde se cítíme dobře. Což byla třeba i Česká republika.
Máte pořád sny, životní cíle?
SG: Jasně, to musíte mít vždycky, bez toho to nejde. Jednoduše chceme dál dělat hudbu a hrát tyhle velké koncerty. Jako teenageři jsme snili o velkých halách a festivalech a pořád je to ta největší motivace. Bez cílů se nikam neposunete.
