Proč se ČSSD Zemana nezeptá na odbornost Grosse, který v jeho vládě řídil vnitro, ptá se politolog Balík
Je to vláda Babišova, ne Zemanova. Prezident porušuje ústavu, když odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury, říká profesor Masarykovy univerzity, politolog Stanislav Balík. Na argument, že „ústavně zlobili“ i prezidenti Havel a Klaus, Balík odpovídá: „Je to podobná výmluva, jakou jsem občas používal jako dítě, když jsem chtěl ospravedlnit nějaký svůj průšvih – ale Peťa to taky dělal... U rodičů mi to neprocházelo, proč by to mělo procházet prezidentovi nyní?“
Jednoduchá otázka: Porušil Miloš Zeman ústavu, když odmítl jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu, protože podle něj není odborně kompetentní?
Ano, porušil. Ústava jasně používá oznamovací způsob, když říká, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Klíčový je návrh premiéra, ostatně je to „jeho“ vláda, nikoli prezidentova. Tak bychom se také mohli dostat do absurdní situace, kdy by prezident odmítl jmenovat nikoli z „odborně kompetentních“ důvodů, ale třeba z důvodu ideového nesouhlasu premiéra, jejž by mu při třetím pokusu navrhl předseda sněmovny. Tam totiž ústava používá tentýž oznamovací způsob jako u jmenování členů vlády.
Napomohli té situaci sami sociální demokraté tím, koho nominovali?
Zcela jistě. Když už padl návrh na stranického místopředsedu Michala Šmardu, měl být mnohem lépe zdůvodněn a komunikován. Takhle tím okázalým zdůrazňováním, že v kultuře nemá zkušenosti, jen zbytečně nabili Miloši Zemanovi ostrými. Přitom ministerská kvalifikace se skládá přinejmenším ze tří složek: odborná znalost resortu, manažerské schopnosti, politický rozhled. Ministr totiž nespravuje pouze svůj resort jako odborník, ale i jako šéf velkého úřadu, a především ve vládě spolurozhoduje „ve sboru“ o řadě velkých politických témat týkajících se zahraničí, obrany, důchodového systému apod. Michal Šmarda jako úspěšný starosta menšího města jistě prokázal schopnosti manažerské, jako stranický místopředseda politický rozhled. Proč se sociální demokraté dávno prezidenta nezeptali, jaké odborné kompetence k řízení ministerstva vnitra v jeho vládě měl před dvaceti lety Stanislav Gross? A proč mu nepřipomínají, že ještě nedávno považoval starostenskou kvalifikaci za nezbytnou pro výkon politické moci na nejvyšší úrovni?
Znovu padají argumenty, že jeho předchůdci také „ústavně zlobili“, tak proč by ne i on?
Je to podobná výmluva, jakou jsem občas používal jako dítě, když jsem chtěl ospravedlnit nějaký svůj průšvih – ale Peťa to taky dělal... U rodičů mi to neprocházelo, proč by to mělo procházet prezidentovi nyní?
Je nějaká síla, která by prezidenta přiměla první zákon země respektovat, pokud premiér není ochoten připojit se k ústavní žalobě a jít proti němu? V poslaneckém klubu ANO se rebelie jistě nedá očekávat a SPD s komunisty drží s prezidentem basu.
Jsou jen dvě možnosti. První předpokládá, že se vzchopí premiér a v zájmu nejen své kompetence, ale i všech příštích premiérů podá kompetenční stížnost. Druhá je v rukou ústavní většiny poslanců, zda se připojí k ústavní žalobě Senátu na prezidenta. Obecně platí, že při současném znění ústavy je prezident pouze tak silný, jak mu to dovolí ostatní aktéři – především sněmovna a premiér. Současná sněmovna a premiér se chovají tak, že Miloš Zeman zcela reálně mimoústavně posouvá náš systém k poloprezidentskému.
Miloši Zemanovi v poslední době stoupla popularita. Zdá se, že jeho voličům nevadí, že góly dává rukou, hlavně že je dává a vyhrává. Je to srovnání přiměřené?
Nevyvozoval bych velké závěry z výkyvů v měření popularity. Rozhodující je v tomto ohledu podpora ve volbách – a tam před půldruhým rokem Miloš Zeman zvítězil, v absolutních počtech hlasů dokonce ještě přesvědčivěji než v roce 2013. Neznamená to ale, že jako vítěz může dělat, co se mu zlíbí.
Je v té apatii či neochotě respektovat pravidla hry – ať už ze strany některých politiků, či části veřejnosti — současná Česká republika nějak výjimečná?
Ti, kdo přišli s geniálním konceptem „brzd a protivah“, na němž jsou postaveny moderní demokracie, dobře věděli, že k lidské přirozenosti patří snaha o maximalizaci moci. Proto v takovém systému nemá mít nikdo moci příliš, a především proti každému jejímu držiteli má stát jiný orgán, který jej vyvažuje. Jinými slovy – nejsme zde svědky ničeho nového v dějinách demokracií. Co je varovné, je právě apatie těch, kteří mají prezidenta vyvažovat.
Ptám se, zda třicet let po pádu totalitního režimu to jde s naší demokracií z kopce?
Možná se nám leccos nelíbí – jak se chová prezident, premiér, opozice. Zatím ale stále máme možnost vystřídat je ve férových volbách. V mezičase můžeme dávat nahlas svoji nespokojenost – na demonstracích, v tisku, rozhovory na webu. Můžeme pozitivně svým angažmá měnit okolí. Co je na současné situaci smutné, je její dlouhodobý vliv. Jaký příklad dává prezident svým ignorováním či svévolným výkladem nejvyššího zákona? Nahrává právě těm tendencím, jež jsou v naší mentalitě hluboce zakořeněny – že ten, kdo obejde zákon a ošulí mocné, je hrdina.
Měla by podle vás ČSSD nastalou situaci ve jménu například uchování prozápadní a proevropské orientace zahraniční politiky překousnout?
Nechci dělat ČSSD poradce, má jich jistě dost. Snad jen, že by si mohla vzpomenout na svou historickou zkušenost, jak zachraňovala tuto zemi svým setrváním v Gottwaldově vládě v únoru 1948.
Váš tip, jak to celé dopadne?
V takovýchto tipech jsem opatrný. Z čeho bych měl při prognóze vycházet? Z nevyzpytatelného chování Miloše Zemana? Z toho, že Andrej Babiš říká každý den něco jiného? Nebo z toho, že sociální demokraté vydají pětisté padesáté páté vážné varování, a pak jako za poslední téměř dva roky pokaždé sklopí hlavu?
