České pedagogické školy nevědí, co vlastně učit, říká Hana Ripková, ředitelka české Fulbrightovy komise
Hana Ripková (60), odbornice na vysokoškolské studium ve Spojených státech, začala pro českou Fulbrightovu komisi pracovat už v roce 1991. Od roku 1997 je výkonnou ředitelkou této instituce, která zajišťuje pobyty českých studentů, akademiků i vědců do Spojených států a naopak. Loni za svou celoživotní práci získala prestižní Cenu svobody Woodrowa Wilsona za výjimečný přínos k česko-americkým vztahům; velký profilový rozhovor s ní najdete v příloze Extra vzdělávání, která vychází v novém Reflexu č. 35.
Produkují české pedagogické fakulty dle vašeho názoru stále stejně špatně vybavené české učitele, jako tomu bylo před rokem 1989?
To určitě ne, i tady je patrný vývoj, jen bohužel menší, než bych si představovala. U některých českých pedagogických škol se, obávám se, pořád ještě nedaří definovat, co by dotyčná fakulta vlastně měla učit, s jakými lidmi pracovat, k čemu svoje studenty přesně vést a proč. Hlavním zadáním pedagogických fakult je stále vyprodukovat učitele, ne dělat vědu, a proto dotyční specialisté, kteří na pedagogických školách učí, ani tolik neusilují o studium v zahraničí. Nemají totiž pocit, že by kupříkladu pobyt v USA mohl jejich kariéře nějak zásadně prospět, stále chybí jednoznačné zdůvodnění toho, „proč studovat pedagogiku“. Ten důvod je přitom jasný. Nemyslím si, že pedagogické fakulty amerických univerzit jsou vždy skvělé; jen je zajímavé rozhlédnout se i jinde, osvojit si širší pohled a jiný přístup.
Jste členkou správní rady Univerzity Palackého, donedávna i správní rady Univerzity Karlovy. Co vás nejvíc překvapuje na vývoji českého vysokého školství posledního čtvrtstoletí?
V devadesátých letech jsem si byla vědoma toho, že technické a přírodovědné obory jsou na tom obecně lépe než sociální a humanitní vědy. Z mnoha důvodů byly pod menším politickým tlakem, mohly více komunikovat se zahraničím, studenti se i za totality učili zásadní věci, zatímco v sociálních vědách byl obsah učiva často zcela irelevantní. Myslela jsem si, že se tahle disproporce mezi techničtějšími a humanitními obory vyrovná relativně rychle. Ale zatímco technické obory svižně dotáhly západní standardy, u sociálních a humanitních oborů to dá mnohem větší práci.
V čem přesně se to projevuje?
Měřítka, jež si můžeme dovolit aplikovat na zájemce o Fulbrightovo stipendium v přírodních a technických oborech, tedy zda už jsou zapojeni do vědecké komunity, zda publikovali v zahraničních odborných periodikách a účastnili se konferencí, nemůžeme u absolventů humanitních či sociálních věd nárokovat stejně přísně. České vysoké školy navíc doteď neumějí naučit metodologii humanitních a sociálních věd, studentům pak chybí základ. Tyto metodologické nedostatky jsou často i předmětem kritiky zahraničních expertů, které žádáme o posudky projektů českých akademiků.
Tenhle nedostatek dojde českým studentům často až ve chvíli, kdy dospějí k doktorátu a mají začít psát odbornější práci.
Přesně tak. Zjistí, že jim chybí základ, z něhož by mohli a měli vycházet, a tehdy je pro ty nejlepší jediným řešením vyjet na zahraniční univerzitu a doplnit si to, co se měli naučit už dávno: učit se diskutovat, přesně formulovat hypotézy, otevřeně argumentovat a obhajovat svoje názory, vycházet ze své hlavní premisy, mluvit o tom, co se ve své práci snaží dokázat a proč.
Proč právě v „netechnických“ vědách nenastala po roce 1989 radikální změna?
Částečně si to vysvětluji tradicí, kdy si určující profesor či vedoucí katedry k sobě přibírá kolegy, kteří jsou mu v přístupu k oboru bližší myšlenkově, obvykle své bývalé studenty. Tak systém replikuje sám sebe.
V příloze Extra vzdělávání, která vychází v Reflexu č. 35, najdete také velkou reportáž ze Základní školy Vrchlabí, která má už padesát let patent na „výrobu“ úspěšných sportovců.
