Jeho knížky o Darwinovi, Kolumbovi, Galileovi nebo Mozartovi (nejen) dětem představují život a myšlenky výjimečných osobností, které obohatily kulturu lidstva. Ve Spojených státech, kde někdejší československý DJ, hudební publicista, filmař a grafik Petr Sís (70) už sedmatřicet let žije, se prodávají ve stotisícových nákladech. Rozhovor u příležitosti páně Sísovy velké výstavy v Centru současného umění DOX si přečtěte v aktuálním Reflexu č. 38/2019. Zde nabízíme bonusy, které se na papír nevešly.
Pracujete na knížce o Nicholasi Wintonovi. Kdy bude práce hotova?
Já to asi přehnal se studiem. Musím se teď nutit, abych se vrátil k původnímu impulsu, k nápadu, který už skvěle zpracoval dokumentarista Matej Mináč v dokumentech Síla lidskosti – Nicholas Winton, Nickyho rodina nebo ve filmu o své mamince, fotografce Zuzaně Mináčové. Tohle je pro dnešek důležité – příběh, který možná není absolutně přesný, ale může nám dát poučení, naději a inspiraci pro naše vlastní jednání. Mladý člověk, který je přesvědčen, že je správné něco udělat, udělá to a nikde o tom nemluví a pak se na to jednou přijde. Vypravuju příběh hlasem pana Wintona a hlasem malé holčičky; studoval jsem příběhy těch dětí a zahltil a rozesmutnil se jejich osudy až příliš. Ani po třech letech práce nevidím konec.
Jaké osudy tedy měly takzvané Wintonovy děti? Znám jich vlastně jen pár, telavivského leteckého inženýra Huga Maroma, básnířku Gerdu Mayerovou, režiséra Karla Reisze…
Pozoruhodné je, že mnoho z nich mělo a má potřebu konat v životě dobro. Ano, někteří z nich se stali herci, režiséry, vědci, ale hodně jich pracovalo jako lékaři či sestry v nemocnicích. Jeden z nich mě zvláště fascinuje, jmenuje se Ivan Backer, přečetl jsem teď jeho anglicky psané paměti s názvem Můj vlak na svobodu. Bydlíval vedle Parku Julia Fučíka, rodiče ho poslali do Londýna v jeho deseti letech. Celá rodina zázrakem přežila, každý z nich se dostal jinak do Anglie a pak do Ameriky, kde Ivan vystudoval protestantskou Moravian College v Pensylvánii. Stal se kazatelem, byl ve všech demonstracích proti válce ve Vietnamu, do teď pracuje v New Havenu v černošském ghettu a snaží se pomáhat znesvářeným stranám, dokonce o tom točí film…A celý život se snaží dělat svět lepším.
Moje spolužačka mi jednou vypravovala, jak její maminka vedla na Wintonův vlak její o patnáct let starší sestru. Jenže jak ji posadila do vagonu, zjistila, že ji tam nemůže nechat. Vzala holčičku pryč, místo dostalo jiné děcko a ony dvě skončily v Terezíně. Naštěstí přežily.
Lidi v mé bublině jsou z politického vývoje frustrovaní, zejména z toho, že nemají žádnou moc cokoli dělat. Málokdo si před nástupem Donalda Trumpa k moci uvědomil, jak obrovské má americký prezident pravomoci a co všechno může zrušit, zakázat nebo nevratně změnit. Žádný prezident to totiž předtím ze své funkce tolik netestoval. Někdy si představuju, že mu ty tipy nosí nějací zlí skřítkové: Tady máme ještě nápadíček… Teď jako naschvál mění velikost krabiček na sardinky a vrací se k neekologickým žárovkám!
Už je to skoro jako kdysi tady za totáče, když člověk vstal a každý den hned ráno cítil, že něco není v pořádku, každý den se užíral. Nejhorší věc, co Ameriku mohla potkat, byl dřív podle mě mladej Bush a všechny ty jeho války. A ejhle, dnes všichni říkají: „Ten mladej Bush alespoň dodržoval nějaké principy, normy, pravidla slušného chování.“ Teď se politika a hovory o ní tak zvulgarizovaly, v Americe i v Česku, že je otázka, jaká bude další vlna a kam může to veřejné nadávání zajít.
Dobře to ukazuje aktuální seriál Nejsilnější hlas o způsobech a strategiích Rogera Ailese, šéfa televize Fox News, který si vymýšlel zprávy, sexuálně obtěžoval své podřízené a mediálními manipulacemi pomohl Donaldu Trumpovi k prezidentskému křeslu.
Já se na Fox nedívám, na jeho vlastníka Ruperta Murdocha mám pifku. Lidi se těch jejich cirkusů včetně Trumpova televizního pořadu The Apprentice (Učeň) chytli – Trump tam hrál silného, úspěšného člověka, který rozhodoval o osudu ostatních, a takhle si ho lidi z venkova pamatují, proto ho zvolili prezidentem.
Na zastírání a předstírání, které se dnes kvůli politickým situacím v rozdělených zemí děje, jsem byl zvyklej – když se lidi potkali za komunismu, vždycky museli být obezřetní, protože nevěděli, na čí straně ten druhý stojí. V Americe to zažívám až teď, kdy se lidé na začátku konverzací nenápadně testují, aby pak nedošlo k trapným situacím. Vy to tu máte ještě o něco komplikovanější, protože tu ty záporáky máte dva, Babiše a Zemana. Současné Česko přitom na mě, který ho znám hlavně přes Prahu a své přátele, působí jako nesmírně bohatá země, kde se může žít skvěle a bez stížností.
Letos jste překročil sedmdesátku, s ní přišly nemoci a bolesti, na jaké jste nebyl zvyklý. Jak to změnilo váš život?
Myslím na každou další knížku s obavami. Dřív jsem se choval jako dítě – přišlo mi, že mám neomezené množství času. Jenže teď vidím, jak dlouho mi práce trvá, pak než knížku připraví a vytisknou… Kdoví, kolik jich ještě udělám. Což mi pěkně pročistí náměty – knížky, které dělat nemusím nebo bych neměl, prostě dělat nebudu. Teď mám vymyšlenou knížku o holčičce z Česka, která jede do Ameriky, do české komunity v iowském městě Cedar Rapids. Právě do tohohle města v půli devatenáctého století začali masově emigrovat Češi a Slováci, dělali tu náročnou manuální práci a založili velkou komunitu, která funguje dodnes. No a v mé knížce tu chtějí vybudovat park založený na postavách z českých národních pohádek a ta holčička se na něj těší. A pak chci udělat knížku o různých zvláštních místech Ameriky.
Povím to zeširoka. Po emigraci jsem se ani za nic nemohl upíchnout v Los Angeles a sehnat tam pořádnou práci a bál jsem se vrátit do Prahy. Někdo tehdy poslal do New Yorku moje obrázky úžasnému autorovi knížek pro děti, Mauricemu Sendakovi. A on mi zavolal a řekl: „Tak vy chcete dělat knížky pro děti?“ To já vůbec nechtěl, trápilo mě spíš, že nemám co jíst. Ale on se nedal: „Tak to musíte přijet sem, na východní pobřeží!“ Zavolal mi tehdy collect call, na účet volaného – vysvětloval mi pak, že kdyby volal za své každému, kdo od něj chce pomoct, byl by na mizině. Já tehdy zrovna dostal peníze za plakát, co jsem dělal pro Amadea Miloše Formana, a za ty peníze jsem si koupil staré auto a bez mapy jsem vyrazil na druhou stranu Států, do New Yorku za Sendakem. Jel jsem to snad týden a z každé druhé benzínky provedl collect call Sendakovi, že už se blížím. Vůbec jsem si neuvědomil, že volám na účet volaného, prostě jsem myslel, že se to tak běžně dělá, když to dělal on – a on z toho pochopitelně šílel, byl to starej mrzout. Ale vydržel to. No a po cestě jsem viděl spoustu bláznivých věcí: dům, který vypadá jako kachna, lidi v indiánských čelenkách…
To bych dal do knížky, ale i dalších snad deset podivných příběhů, co se mi staly, když jsem třeba v mládí dělal rozhovory s kapelami nebo když jsem si jako třináctiletý hrál v Praze s kambodžským králem, díky mému tátovi (Vladimír Sís byl scenárista, režisér a dokumentarista; pozn. red.). Původně jsem si myslel, že budu spisovatel a napíšu to formou povídek, jenže Amerika mě donutila dělat všechno v obrázcích, vizuál se stal mou řečí, protože jsem se neuměl jazykem dost dobře vyjádřit. A všichni tak mylně mysleli, že tvořím pro děti, když to jsou obrázky.
Váš mladší bratr David, filmař, o vás natáčí film, ale už nějakou dobu je ticho po pěšině…
No točí, točí, ale taky už to trvá tak dlouho jako ten můj Winton. Ani jeden z nás jsme si neuvědomili, jak je to těžký. Celej život jsem odmítal pustit si někoho k tělu, vůbec nevím, co od toho čekat. Nesnáším sám sebe, jak mluvím, a nevím vlastně, proč by to mělo být o mně, když chci jen říct mladým lidem, že každý z nich může udělat knížku… Brácha to měl mít v létě hotové, ale pořád ještě stříhá. Moje žena Terry to chce vidět, i sestra, která byla stejně jako Terry střihačkou, zatímco já to vidět nechci, protože do toho přece bráchovi nebudu mluvit. Ale těším se, že tam bude animace, a nějaké části toho filmu uvidíte na mé výstavě v Centru DOX. Ten chystaný dokument má mít přes hodinu, což nechápu – koho bych asi tak zajímal, když už jsem všechno nakreslil do svých knih?
