Jiří Langmajer: Dělal jsem všechno pro to, aby můj život nestál za nic. Bylo to vyčerpávající a sebepoškozující
Emancipační snahy internetových seriálů o místo na slunci korunovala úspěšná Lajna, která koncem září vstoupí do své druhé sezóny. Jiří Langmajer (53) v ní září v roli buranského hokejového trenéra Luboše Hrouzka. Během rozhovoru jsem pochopil, že není náhoda, že už poněkolikáté vykročil z komfortní zóny „dramatického herce“ a začal zkoušet něco nového: natočil seriál s lidmi o generaci mladšími, improvizuje s Partičkou a po mnoha letech se usmířil se svým úhlavním kamarádem. Říká, že se změnil: našel svůj klid, svůj chrám stáří.
Byla doba na začátku století, kdy jste v Divadle pod Palmovkou dostával tolik příležitostí jako snad žádný jiný herec v republice. Šel jste z jedné velké role do druhé, hrál jste Ubohého vraha, Caligulu, Keana, Amadea… Někde jste řekl, že jste umíral na jevišti až pětkrát týdně. Je vůbec možné se v takové situaci nezabývat pouze sám sebou?
Jsou herci, kteří to dokážou. Jsou od přírody nadanější anebo sami se sebou spokojenější. Já to jinak neuměl. Starší kolegové mi říkali, že se tímhle způsobem zlikviduju.
Co to bylo za způsob?
Dělal jsem doslova všechno pro to, aby můj život nestál za nic, protože ta neutěšenost ve mně probouzela emoce, jež jsem k hraní potřeboval a které mí nadanější kolegové prostě zahráli. Měl jsem v sobě spalující touhu dokázat, že na to po všech průšvizích, jež se se mnou táhly, mám. Bylo to vyčerpávající, sebepoškozující. Zákonitě jsem skončil u psychiatra. Nestydím se, že jsem u něj zaklepal. Jakmile jsem připustil, že to sám nezvládnu, a přijal medikaci se stejnou samozřejmostí, s jakou beru prášky na cholesterol, otevřel se mi svět a jsem za to vděčný.
Co jste pochopil?
Já byl tehdy pořád v napětí a na něco naštvanej. Příklad: jdu s Adélou na koncert Rogera Waterse čili se svou milovanou holkou na svou milovanou muziku, je opravdu pěknej večer, ale když stojíme před halou, Adéla mi najednou řekne: Uvědomuješ si, že jsi cestou sem nejméně pětkrát řekl, že tě něco sere? A to jenom proto, že jsem uviděl rozsypanou popelnici anebo řidič přede mnou nejel podle přepisů. Doktore, ptal jsem se pak, proč to tak je? Jak je to možný? Uklidnil mě, že moje nespokojenost a touha, aby byl svět lepší, jsou v dané chvíli sice nekomfortní, ale z pohledu lékaře příznivé, jelikož díky nim jsem pořád schopen spoustu věcí změnit. I proto jsem podle něj nikdy nepropadl drogám a vyhnul se protialkoholnímu léčení. Doktor říkal, že je pro něj daleko horší pracovat s rezignovanými lidmi. Měl pravdu. Vždyť já míval i po třídenním tahu potřebu perfektně se připravit na představení, jelikož jsem nesnesl představu, že bych nebyl ve formě.
Alkohol a hraní se nesnesou ani v malé míře?
Znám několik herců, co hráli zásadně pod vlivem a hráli fantasticky. Musíte mít ale tu dispozici. Jinak alkohol je špatný rádce hlavně při hraní těžkých rolí, kde pracujete s emocemi, protože jich ve vás vybudí víc, než je zdrávo. Sice máte pocit, že do toho jdete na plné pecky, ale přepálíte to a nedá se na to koukat.
Kdy si dáte pivo vy?
Miluju plzeňský. Ideál je, když si po představení v Lokále koupím petku na čtyři piva, dojedu domů a střídavě popíjím na terase, koukám na měsíc a při pocení v sauně poslouchám jazz. V takových chvílích vím, že jsem doma. Tohle všechno by se ještě před několika lety stát nemohlo. Pořád je to pro mě nové.
