Jiří Langmajer: Pod hladinou jsem jen sám se sebou. Je to poučné, nemůžu volat o pomoc

Na rozhovor pro Reflex před třemi lety jste přijel vlakem. Jel jste poprvé, žena vám napsala instrukce, vy jste nezabloudil a byl na sebe velice pyšný. Zůstal jste dráze věrný?

Vláček je hezký, ale auto je pro mě pracovní nutnost. Dojíždím z Pyšel, kde bydlím, trávím v něm hodiny v zácpách i cestou na zájezdy. Je to můj obývák i kancelář. Mám v něm určitý druh svobody, kdy nemusím na nikoho reagovat a věnuju se sám sobě: učím se role, rozezpívávám se anebo za volantem praktikuju dechová cvičení.

Cvičil jste vždycky?

Od určité doby mi nic jiného nezbývá, jelikož je naprosté minimum rolí, v nichž bych nesouložil před kamerou. Je to takový můj úděl českého „pornoherce-seniora“, kvůli němuž se vlastně nikdy pořádně nenajím. Nechci, aby se diváci museli koukat na moje panděro, jakkoli vím, že už ho stejně mám. Druhá věc je, že mám ze svých divokých let sešroubovanou páteř. Kdybych necvičil, ztuhnu.

Jak k tomu došlo?

V Bosně jsem skočil do vodopádu a kompresně jsem si rozdrtil obratel. Což jsem ale netušil. Měl jsem sice bolesti, ale hýbat jsem se mohl. Až za měsíc jsem se dostal konečně k doktorovi, který mi řekl, že už nesmím udělat ani krok, protože úlomek kosti z rozdrceného obratle mi může proříznout míchu a já přestanu chodit. Už je to dvanáct let. A jelikož jsem se nešetřil, ty šrouby v těle se mi pak ještě jednou zlomily a následovala další operace. Kus zad mám de facto nepohyblivý. Stalo se mi to v průběhu divadelní sezóny, takže to pro mě byla katastrofa.

Proč?

Všechno se najednou zastavilo. Půl roku jsem nevydělal ani korunu. První představení, bláznivou komedii A do pyžam, jsem odehrál vestoje, v takovém postroji, v němž se nedalo sednout. Začal jsem se ptát sám sebe, jestli mám tohle zapotřebí. Až díky Adéle (Adéla Gondíková, manželka Jiřího Langmajera; pozn. red.), kterou už jsem tehdy znal, jsem si uvědomil, že takhle dál žít nemůžu, že mám taky nějaké povinnosti vůči dětem a lidem, kteří mě mají rádi. Adéla je zřejmě vůbec první člověk, kterého bezvýhradně poslechnu.

Rozhovor vyšel v tištěném Reflexu č. 38/2019 >>>

Byla doba na začátku století, kdy jste v Divadle pod Palmovkou dostával tolik příležitostí jako snad žádný jiný herec v republice. Šel jste z jedné velké role do druhé, hrál jste Ubohého vraha, Caligulu, Keana, Amadea… Někde jste řekl, že jste umíral na jevišti až pětkrát týdně. Je vůbec možné se v takové situaci nezabývat pouze sám sebou?

Jsou herci, kteří to dokážou. Jsou od přírody nadanější anebo sami se sebou spokojenější. Já to jinak neuměl. Starší kolegové mi říkali, že se tímhle způsobem zlikviduju.

Co to bylo za způsob?

Dělal jsem doslova všechno pro to, aby můj život nestál za nic, protože ta neutěšenost ve mně probouzela emoce, jež jsem k hraní potřeboval a které mí nadanější kolegové prostě zahráli. Měl jsem v sobě spalující touhu dokázat, že na to po všech průšvizích, jež se se mnou táhly, mám. Bylo to vyčerpávající, sebepoškozující. Zákonitě jsem skončil u psychiatra. Nestydím se, že jsem u něj zaklepal. Jakmile jsem připustil, že to sám nezvládnu, a přijal medikaci se stejnou samozřejmostí, s jakou beru prášky na cholesterol, otevřel se mi svět a jsem za to vděčný.

Co jste pochopil?

Já byl tehdy pořád v napětí a na něco naštvanej. Příklad: jdu s Adélou na koncert Rogera Waterse čili se svou milovanou holkou na svou milovanou muziku, je opravdu pěknej večer, ale když stojíme před halou, Adéla mi najednou řekne: Uvědomuješ si, že jsi cestou sem nejméně pětkrát řekl, že tě něco sere? A to jenom proto, že jsem uviděl rozsypanou popelnici anebo řidič přede mnou nejel podle přepisů. Doktore, ptal jsem se pak, proč to tak je? Jak je to možný? Uklidnil mě, že moje nespokojenost a touha, aby byl svět lepší, jsou v dané chvíli sice nekomfortní, ale z pohledu lékaře příznivé, jelikož díky nim jsem pořád schopen spoustu věcí změnit. I proto jsem podle něj nikdy nepropadl drogám a vyhnul se protialkoholnímu léčení. Doktor říkal, že je pro něj daleko horší pracovat s rezignovanými lidmi. Měl pravdu. Vždyť já míval i po třídenním tahu potřebu perfektně se připravit na představení, jelikož jsem nesnesl představu, že bych nebyl ve formě.

Alkohol a hraní se nesnesou ani v malé míře?

Znám několik herců, co hráli zásadně pod vlivem a hráli fantasticky. Musíte mít ale tu dispozici. Jinak alkohol je špatný rádce hlavně při hraní těžkých rolí, kde pracujete s emocemi, protože jich ve vás vybudí víc, než je zdrávo. Sice máte pocit, že do toho jdete na plné pecky, ale přepálíte to a nedá se na to koukat.

Kdy si dáte pivo vy?