V Gottově muzeu stály dámy frontu na Mistrův záchod, říká polský spisovatel a autor Gottlandu Mariusz Szczygiel
Polský spisovatel Mariusz Szczygiel (53) se před dvanácti lety v Česku i ve světě proslavil knihou Gottland. Svoje nové literární dílo Není, v němž se dotýká nicoty a pomíjivosti lidského života, shodou okolností představil čtenářům ve středu 2. října. Právě v den, kdy veřejnost zasáhla zpráva o smrti Karla Gotta. Příběh se uzavřel.
Co na to říct…
Odpoledne se konala autogramiáda a křest knihy Není, krátce před polednem jsem se dozvěděl, že Karel Gott zemřel, že už není… Plno mých polských přátel mi večer napsalo: „V tom je Boží prst. Měl bys sis to uvědomit a věřit...“ Spisovatelka Hanna Krallova by mi vysvětlila: „Mariuszi, to je znamení, že velký scénárista je k vám milostivý.“ Často mě přesvědčuje, že velký scénárista – tak nazývá Pánaboha – mě má rád. „Paní Hano, já jsem přece nevěřící,“ opakuju. – „Berte to tedy tak, že je k vám vstřícný vesmír,“ trvá na svém. Co na to jako skeptik mám říct?
Povězte.
Snad že miluju náhody.
Víte, že se v Česku říká, že nic není náhoda a že náhody neexistují?
Já zase tvrdím, že existují jenom náhody. Náhodu mám ve velké vážnosti, proto také říkám: „To způsobila milostpaní náhoda.“ Služebnictvo v Polsku s úklonou oslovovalo své panstvo: milostpane nebo jemnostpane.
Vy jste ve službách milostpaní náhody.
Připouštím a kvantová fyzika to dokládá, že existuje jakýsi alternativní rozměr. Upoutala mě kniha Pátý rozměr od Martina Vopěnky. Dobrodružný román, který zároveň pojednává o kvantové fyzice. Do Pátého rozměru jsem se natolik zamiloval, že jsem ho vydal v Polsku.
Nepřipadá vám, že se Česká republika během pár hodin proměnila v Gottland?
Když jsem včera poskytoval rozhovor televizi, natáčení muselo být přerušeno, protože se k úmrtí Karla Gotta měl vyjádřit ministr kultury Lubomír Zaorálek. Chápu to, Karel Gott byl fenomén, v České republice není nikdo, kdo by ho neznal. Není třeba rozebírat, jak a zda se nyní sbírají politické body – mám na mysli mimořádné zasedání vlády, státní smutek, premiérem avizovaný státní pohřeb… V internetových diskuzích a komentářích se už slovo Gottland objevuje. Asi bych měl připomenout, že k názvu Gottland pro mou první knihu mě inspiroval zážitek z návštěvy stejnojmenného muzea v Jevanech. Sídlilo v domě, kde dřív bydlel Karel Gott a jeho rodiče.
Muzeum bylo slavnostně otevřeno v roce 2006, o tři roky později se zavřelo. Podnikatel, jemuž patřilo, totiž záhadně zmizel a později byl prohlášen za mrtvého.
V Gottlandu jsem se byl podívat nedlouho po jeho otevření. Pozoroval jsem zpěvákovy vrstevníky, jak nábožně drží vstupenky, nervózně postávají nebo posedávají a čekají, až na ně přijde řada. Skupinky do muzea chodily po dvaceti minutách. Lidé se cpali do dveří, celí šťastní nahlíželi do zásuvky s příbory, které Mistr používal na ryby. Každá přítomná dáma si přála usednout na záchodovou mísu.
Cože?
Průvodci ve třech jazycích odříkávali: „Zde je koupelna, kterou používal Mistr.“ Součástí koupelny byl pochopitelně i záchod. „Můžu? Můžu se posadit?“ hlásily se vzorně návštěvnice a prosily o svolení. „Jistě, samozřejmě,“ usmál se průvodce.
Tahle historka ovšem v knize Gottland není.
Neuvedl jsem ji, ač jsem ji opravdu zažil. Karel Gott byl noblesní člověk, znali jsme se osobně, mohl by to považovat za příliš bulvární a to jsem nechtěl. Stejně se urazil, knížka se mu nelíbila. Mrzelo mě to.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
