První scéna? Ano, ale jen tu a tam, tvrdí autor seriálu o Národním divadle Aleš Kisil

Ptám se vás jako člověka, který tři roky vězel v bezmála stočtyřicetileté historii Národního divadla: čím měřit úspěšnost první scény?

Jan Patočka kdysi napsal, že fenomén Národního divadla není vázaný na instituci jako takovou, ale na program, který hraje. Ačkoli to napsal v šedesátých letech, kdy činohra i opera produkovaly zajímavé inscenace, stejně tvrdil, že schopnost zásadně oslovit diváka přebírají za Národní divadlo spíše malé scény – Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Divadlo Za branou –, které neoslovují jednotlivou inscenací, ale celým programem, uměleckým názorem divadla. A v tom spočívá problém i dnes. V současné době se každý večer hraje divadlo jenom v Praze na bezmála sto místech. První scéna, chce-li si tak říkat, musí v takové konkurenci pořád hledat své místo, najít vlastní tvář, dokonce tvář, která přísluší jen a jen Národnímu. A tím oslovit lidi. To nespočívá v počtu vyprodaných představení. Pokud se jedná jenom o podívanou, a nikoli zážitek, můžete mít vyprodáno, ale lidí se to netkne.

Máte nějaký dobrý příklad z Národního?

Někdy to může vypadat dokonce snadno. Když koncem 70. let režisér Macháček inscenoval Naše furianty, vypadalo to, jako by jen setřel prach ze sto let staré hry, ale najednou se mu vyloupl silný nadčasový příběh. Příběh o věčné lidské blbosti. Tomu rozuměl každý. Naštěstí je inscenace zaznamenaná. Větší problém ovšem je u starších inscenací. Většinou se dochovala jen písemná svědectví, s fotografiemi je to velmi slabé – nebyla ještě technika. Takže až v meziválečném období se objevují první pokusy o audiozáznam, či dokonce pár filmových záběrů. Tam už je vidět, jak se divadlo od těch dob proměnilo – tehdejší herectví nám dnes připadá často příliš patetické. Ale pak najednou objevíte dlouhohrající desku s několikaminutovým záznamem dialogu Vlasty Fabianové s Bohušem Záhorským z Radokovy Podzimní zahrady z roku 1957 a říkáte si: To bych fakt chtěl dneska vidět. To nezestárlo. Někdy se prostě povede, že režisér strčí prsty do rány doby a ten pocit je nadčasový. Takové hledání ale nelze naplánovat, lze mu pouze vytvořit podmínky. A to se dělo v historii Národního jenom tu a tam. Mimochodem, teprve během sestavování příběhu první scény jsem si uvědomil, jak totálně ji bolševik zdevastoval.

Čím?

Dá se říct, že likvidací Krejčova vedení činohry v roce 1961 a nastolením poměrů, které by se daly nazvat normalizací před normalizací. Ta instituce přestala fungovat jako divadlo a proměnila se – nebo přesněji byla proměněna – ve výkladní skříň režimu. Takže když se povedlo udělat dobrou silnou inscenaci, byly s ní většinou problémy. Ona totiž živá inscenace je už z principu podvratná. Takže třeba v roce 1980, když Macháček nastudoval Čapkovu Bílou nemoc, funkcionáři doslova prchali z divadla ještě před koncem premiéry, aby nemuseli tleskat. A po pár reprízách inscenaci stáhli. Pojmenovávala problémy, což se nelíbilo. V Národním se měly hrát hry pokud možno bezproblémové nebo o problémech nadiktovaných shora, stranou. Jenže takové divadlo se zas míjelo s divákem. Pokud to trvá chvíli, dá se to přežít, ale je-li to stav setrvalý doslova po desetiletí, pak divadlo jako organismus zákonitě odumírá. Místo toho, aby herec zdolával texty, které ho posouvají, musel tím, co umí, zachraňovat často nehratelné slátaniny. V divadelní práci se pak zahnízdí klišé a šablony, média, především televize, v nich herce často podporují a diváci pak nechtějí divadlo, ale chtějí vidět známé herce právě v té šarži. Kruh se zacyklí a divadlo zmizí.

Váš seriál se jmenuje Národní divadlo: Mýtus a realita. Který mýtus je podle vás nejvíc zakořeněný?