I když mně Zeman a Babiš šíleným způsobem vadí, překousneme to, říká někdejší disident Stanislav Devátý
Když tu všemocně vládli komunisté, říkali mu „Gándhí ze Zlína“. Věznili ho, mlátili, nezlomili. Nic si nenechal líbit. Žena s pětiletou dcerou raději emigrovaly, on zůstal: STANISLAV DEVÁTÝ (67), tvrdohlavý paličák, disident, mluvčí Charty 77, po roce 1989 poslanec, ředitel civilní kontrarozvědky BIS, nekompromisní politik, nyní advokát. Není ze současnosti zklamaný? Jak moc mu vadí, že premiérem je spolupracovník tajné policie, která ho kdysi pronásledovala?
Náš rozhovor jsem si pracovně nazvala „od komunistů ke komunistům“, myšleno od jejich totality do současnosti, kdy se podílejí na moci. Jak se jako někdejší disident cítíte?
Nesu to těžce. Na druhou stranu, během těch uplynulých třiceti let jsme měli až na výjimky pořád nějaké komunisty ve vládách. Počítám k nim Dlouhého, Kočárníka a celou tuhle partu. Ale nikdy nebyli takového ražení, jako je současný premiér. Vzpomněl jsem si na jeho slova, jak říkal, že vstoupil do KSČ na radu maminky, aby se prý měl dobře. Moje maminka byla také ve straně, ale když za ní přišli v roce 1988 – to jsem byl zrovna zavřený a držel ve vězení hladovku – a chtěli, aby se v tisku ode mne distancovala a odsoudila mou protirežimní činnost, poslala je do háje. Řekla: „Víte co, soudruzi, tady to máte.“ Hodila jim legitimaci na hlavu a odešla.
Podle vyprávění druhých jste ve svém protirežimním vzdoru vždy vynikal neoblomností, slavný je váš způsob pasívního odporu, proto jste získal značku „Gándhí ze Zlína“.
Ale to taky zavinili komunisti! Pustili sem úžasný film o tom, jak Mahátma Gándhí vybojoval nezávislost. Věděl jsem, že mě jednou musej’ sebrat, a jeho hladovky mě inspirovaly. Sehnal jsem si o něm knihy a rozhodl se, že v případě jakéhokoliv zatčení budu také držet hladovku. Nikdy jsem si pak od nich nic k jídlu nevzal. Když mě poprvé uvrhli do vazby na delší dobu, vážil jsem 113 kilo, jsem velkej chlap. Když mě propouštěli z poslední hladovky, měl jsem už jen 78.
Ani krajíc chleba jste ve vězení nesnědl?
Nikdy. Ani zrnko. Také jsem se nechával nosit jako Gándhí: „Když mě chcete, tak si mě seberte a odneste!“ Poprvé jsem to vyzkoušel někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem napsal dopis Husákovi. Měl jsem už na estébáky vybudovaný nějaký sedmý smysl. Přišli za mnou na oslavu kamarádčiných narozenin ve Zlíně na Kolibě. Mysleli si, že budu ožralý, ale já pil jen limo: „Pane Devátý, občanský průkaz, pojďte s námi!“ Já na to: „Vždyť mě znáte, na co občanský průkaz?“ Tehdy jsem poprvé zalehl na zem a oni mě začali tahat. Nevěděli, co se mnou, byli úplně nepříčetní. Nakonec mě vytáhli za vlasy a za ruce ven, já řval: „Pomóóóc, chcou mě zabít!“, rozléhalo se na hory a lesy. Tehdy mi hodně nakopali a namlátili, jinak by mě do auta nedostali. Pak to bylo už vždycky. Estébáci nakonec nevydrželi a posílali za sebe obyčejné policajty. Když pro mě jednou přijeli do Slušovic, skoro ti chudáci prosili: „My za to nemůžeme, my si vás vylosovali.“
Kamarádil jste se někdy s nějakým komunistou?
Mezi mými známými určitě byli i komunisté, vesměs obyčejní lidé. Někteří nás i podporovali, nosili papíry pro tisk. V našem domě jsem přinejmenším dvacítku rodin zásoboval ilegálními Lidovými novinami a Informacemi o Chartě. Házel jsem jim je do schránek. Bylo to super. Nehodnotil jsem lidi podle průkazky, ale podle chování. A někteří nekomunisté se chovali hůř než komunisti. Ono to bylo tehdy strašně těžký, nezapomínejte. Nicméně, chtěl bych vědět, jak asi dnešní dobu prožívají duševně členové toho soukromého spolku ANO, když v zásadě slouží bývalému komunistovi. Některé znám osobně a považoval jsem je za normální a slušné lidi, ale teď nevím, nevím.
Kdybyste mohl otočit kouzelným prstenem, změnil byste něco, co jste dělal před listopadem 1989?
Asi ne, nezměnil. Já byl přesvědčený, že jednou to prasknout musí. Vzpomínám si, že jsem jako mluvčí Charty vždycky chtěl, abychom se víc otevřeli, že musíme jít na Václavák a dotknout se lidí. Ale kdybych měl možnost otočit kouzelným prstenem, tak bych se vrátil až do roku 1948. Aby se komunisti všeho druhu nikdy nedostali k moci.
Vraťme se tam, kde jsme začali – k dnešku, k třicátému výročí svobody. Přechod k demokracii jste kdysi odhadoval na jednu generaci, teď se ukazuje, že je nesvoboda v nás zažraná silněji. Zklamaný?
Teď už to vidím na tři generace. Vytvořit totalitní režim z demokratického trvá jeden den. Vybudovat demokracii z totalitního režimu, zvlášť z toho hnusného komunistického, trvá mnohem déle. Zkratky nejsou. Zklamaný proto až tak moc nejsem. Jsem trpělivý mezek. To, co máme dneska, se s tím minulým nedá srovnat. I když mně pánové Zeman a Babiš šíleným způsobem vadí, překousneme to. Podívejte, kde je konec buldozera Paroubka nebo kdysi mocného Klause.
Nepovzdechnete si někdy v skrytu duše, proč já blbec jsem se nechal mlátit, věznit, vyhazovat z práce? Bývalí estébáci mají vyšší důchody než ti, které pronásledovali, autoritářští politici sklízejí obdiv…
Častokrát jsem přemýšlel, jestli to stálo za to. Ale ano! I za těch pár kopanců. Já hodně sázím na mladé. Mou generaci a generaci mých rodičů komunistický systém hrozivě poznamenal. Stále je tu spousta lidí, jimž vyhovovalo, že je někdo vedl a oni se nemuseli starat. Na nový, demokratický systém začali nadávat i ti, kteří v něm neuspěli. Jasně že není žádná sranda přeorientovat se, začít třeba úplně odznovu. Ale to nejdůležitější, co máme, je za všech okolností svoboda. Pokud ji člověk nemá, je pro ni schopen položit život. Má-li ji, tak občas neví, co s ní.
Jak se díváte na občasné zpochybňování naší západní orientace, na přípodotky typu „EU je jako RVHP“, „kdysi jsme podlézali Rusákům, teď Američanům“?
To jsou nesmysly. U levičáků se taková rétorika dá jakžtakž pochopit, chtějí vyrazit trumfy z ruky panu Okamurovi, u ostatních však ne. Evropská unie má nesporně své výhody i opodstatnění. Asi by potřebovala nějaké reformy, ale to je tak všechno. Spojeným státům tady nikdo nepoklonkuje, naopak, naši nejvyšší státní představitelé poklonkují Číně a Rusku.
STANISLAV DEVÁTÝ je právník, bývalý disident, mluvčí Charty 77, po sametové revoluci poslanec za OF, později za ODS, od roku 2016 zastupitel Zlínského kraje. Od konce 60. let se pohyboval v okruhu protirežimní mládeže. Pracoval jako technik při výrobě počítačů v JZD Slušovice, odkud byl propuštěn poté, co se stal mluvčím Charty 77 pro rok 1988. Při policejních zásazích používal gándhíovskou metodu pasívního odporu a držel hladovky. V roce 1989 byl z politických důvodů opakovaně vězněn a nakonec odsouzen k 20 měsícům odnětí svobody, v září se mu podařilo uprchnout do Polska. Z ilegality se vrátil až 10. prosince. Jako poslanec působil v Komisi 17. listopadu Federálního shromáždění. Po rozpadu Československa se stal ředitelem Bezpečnostní informační služby, odstoupil v únoru roku 1997. Vystudoval dálkově PF UK, dnes je advokátem. Byl oceněn jako účastník odboje proti komunismu. Žije ve Zlíně, je ženatý, má dvě dcery a pět vnoučat.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 17. října 2019.
