Režisér a scenárista Jan Svěrák o svém románovém debutu i o ukradeném Tmavomodrém světě
Režisér, scenárista a producent Jan Svěrák (54) získal podobně jako jeden z jeho vzorů, Miloš Forman, dva Oscary, i když jeden z nich „jen“ studentský. Za více než třicet let natočil velkofilm Tmavomodrý svět, intimní dramata typu Kolji, pohádky jako Kuky se vrací, nízkorozpočtovou road-movie (Jízda), trikovou sci-fi (Akumulátor 1) i dokument Tatínek o fenomenálním Zdeňku Svěrákovi. Dávno přestal s reklamami a dosud nezačal se seriály, zato právě vydává svůj první román a hodlá psát další. Vypráví o tom v aktuálním Reflexu č. 43/2019 a vy máte možnost přečíst si zde několik bonusových otázek a odpovědí.
Román Bohemia, který vám právě vychází, je o českém režisérovi toužícím natočit film v angličtině…
Vycházím v té knize z příběhu, který jsem kdysi napsal jako scénář ke svému prvnímu anglicky mluvenému filmu. Hledal jsem tehdy něco svého, protože mi ze světa po Koljovi nabízeli k natočení spousty scénářů, ale mně se žádný nelíbil. Bylo jich možná přes osmdesát, každý týden chodily třeba dva.
„Takže moje auto zaplatila reklama na Pilsner Urquell, Komerční banku a rostlinný olej Fritol. Chápete to, že za tři reklamy, za dva měsíce práce, dostanu víc než za dva filmy, které dělám tři roky?“ mudruje protagonista Bohemie s tím, že se člověk natočením reklamy prodá. Do jaké míry je to váš názor?
Úplně. Nechci nikoho urážet, takže jde o reklamy, které jsem dělal já, a o moji vlastní prostituci. Natočil jsem asi čtyřicet reklam a skončil někdy v roce 1996, to reklamní agentury ještě mívaly třeba jen čtyři zaměstnance. Tehdy nás to nejen živilo, ale i bavilo. S Honzou Slovákem (hercem a spoluautorem scénáře Svěrákova snímku Akumulátor 1; pozn. red.) jsem mohl strávit celé léto tím, že jsme vymýšleli reklamy, z nichž nakonec nic nebylo, ale stále to ještě připomínalo tvorbu. Jak se do reklamního odvětví začalo nalévat víc a víc peněz, hlavní slovo získal vkus klienta a přestala to být zábava. Díky Koljovi jsem se z toho byznysu vyzul a ekonomicky osvobodil. Ale natočili jsme i pár reklam, na které jsme byli pyšní. Třeba na Mazdu s motorem, „který neslyšíte“, nebo na olej Fritol, tu jsme v době rozdělení Československa zasadili na státní hranici mezi Českem a Slovenskem, kudy se Fritol pašoval. Jenže reklamy jsou splachovací a za čtvrt roku ani po těch dobrých neštěkne pes.
Nesouhlasím – některé kousky Ivana Zachariáše nebo Martina Krejčího jsou přece ikonické.
Já to beru tak, že reklama je, jako když vám někdo zadá, abyste vymalovali kostel. Máte přesné pokyny, nemůžete si tam namalovat, co chcete. Když jste machr, zůstane to po vás a je to krásný, ale kolik takových tvůrců a takových osvícených zadavatelů zakázek je? Pusťte si televizi a podívejte se, co tam běží. To, co vidíte u zmíněných dvou kluků na jejich showreelech, jsou často reklamy pro festivaly, které se pro svůj vtip, uměleckost či drzost ani do televize nedostanou.
Do Bohemie jste zakomponoval i pád Dvojčat. Co jste 11. září 2001 dělal?
Seděl jsem v letadle nad New Yorkem a bylo to podobné, jak to popisuju v románu. Z festivalu v Torontu jsme s Tmavomodrým světem přelétali do Miami, a tam jsme zůstali pár dní trčet, než se nám podařilo přes francouzské ostrovy dostat zpátky do Evropy. Chaos a dopravní kolaps všech tepen jsem si mohl dovolit popsat, protože jsem to na vlastní kůži zažil. I toho pána, co si chtěl platinovou kartou objednat vrtulník a nemohl pochopit, že to nejde, že z téhle katastrofy se nelze vykoupit ani před ní někam ujet.
Scénář seriálu, který jste psal anglicky předloni, zatím leží ladem…
Už jsme to oťukali, ale zdá se, že žádný z velkých hráčů, jako jsou Netflix nebo Amazon, nemá zájem. Zatím. A dokud nikdo nemá zájem, nechce se mi psát dál. Ten příběh už mám taky v hlavě deset let, roste a nabaluje se jak sněhová koule, snad denně se budím s novým nápadem. Je o umělé inteligenci ve vztahu k duchovnímu růstu lidského vědomí; bojíme se AI stejně jako migrantů a čehokoli neznámého. Hraju si s myšlenkou, že nás umělá inteligence dokáže nahradit v takřka všech kategoriích, které jsou mužské, exaktní a výkonové, zato v těch tradičně spíše ženských – láska, emoční inteligence a intuice – je úplně vedle.
To téma visí ve vzduchu. O věcech, které jsem před lety do scénáře napsal, už se mluví na Letenské pláni – během demonstrace tam někdo na pódiu hovořil o takzvaném lesním internetu, jak si stromy přes mycelium předávají informace, s čímž ve scénáři pracuju jako s vědeckou informací… Témata a motivy zrají v našem společném vědomí; je prokázáno, že když se stá opice naučí s něčím zacházet, najednou to umějí všechny opice po celém světě. Informace nad námi visí jako hrušky, a když jeden nějakou hrušku zahlídne a chce ji utrhnout, zjeví se ta hruška všem, kteří právě hrušky hledají, a ti si ji taky můžou urvat.
Jak jste s tím seriálem daleko?
Mám napsaný první hodinový díl, děj mám rozhozený na dalších sedm. Teď látku hodlám z angličtiny přepisovat do češtiny a možná opět do románu, abych už to konečně zapsal. Ale stejně bych to jednou chtěl natočit. Je v tom dost rolí pro zahraniční herce a s těmi bych zase rád pracoval. Když cizinci hrají ve filmu, tak prostě hrají jen ve filmu a na plné pecky, žádné přebíhání do divadla. Nesnaží se stihnout všechno a jsou tím pádem soustředěnější než ti čeští.
S největší zahraniční hvězdou v Bohemii to ovšem dopadlo naprosto tristně…
V knize si dělám legraci z chování velkých hvězd, které bývá komické. Ale neplatí to obecně, někteří slávou nezblbnou. Ale je to asi moc těžké.
Dokud do kin nepřijde Jan Žižka režiséra Petra Jákla, zůstáváte majitelem jednoho rekordu – s nejdražším českým realizovaným filmem. Tmavomodrý svět stál v roce 2001 230 milionů korun. Jak se vám tehdy podařilo získat takové peníze?
S výraznou pomocí mého producenta Erica Abrahama. V Česku jsem získal ze Státního fondu kinematografie, od ČT a jiných partnerů přes padesát milionů, zbytek vydyndal venku po úspěchu Kolji on. Chodil a hledal čtyři roky, a mezitím Američané natočili Pearl Harbor. Eric na tom myslím vyhořel – tak moc chtěl, až se přepálil a od té doby už se do ničeho tolik neangažoval. Já si smetanu slízl, v Česku to byl pomník našim hrdinům v RAF, ale Erica v zahraničí po zádech nikdo nepoplácal. Přivezl totiž podivný film se všemi atributy blockbusteru, s letadly a výpravou jako blázen, ale nehrály v tom žádné hvězdy a neznámí herci mluvili svahilsky, tak nějak jim čeština mohla znít. Tmavomodrý svět se tudíž v zahraničí promítal v artových kinech, ale přitom vypadal jak film s Brucem Willisem.
Jak to, že režisér Michael Bay a scenárista Randall Wallace v oscarovém Pearl Harboru Tmavomodrý svět do detailu kopírují?
S Miramaxem jsme měli po Koljovi dohodu, že mají právo vidět, co chceme příště točit, a rozhodnout se, zda do toho chtějí jít s námi. No a Miramax byl tehdy koupen společností Walt Disney, a než my jsme sehnali na náš scénář peníze, oni přišli s velmi podobným příběhem včetně milostného trojúhelníku a pilota, který koktá, což byla naše licence, protože do armády by žádného koktavého letce nikde nevzali. Pokoušet se s nimi kvůli tomu soudit by nemělo smysl.
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel 24. října 2019 >>>
