Dobrá smrt? Čech se Slovákem natočili příběh Angličanky, která se rozhodla dobrovolně ukončit život
Chtěl najít odpověď na otázku, co je to dobrý život. Místo toho natočil režisér Tomáš Krupa (35) spolu s kameramanem Ondřejem Szollosem (35) dokument o jeho dobrovolném ukončení. Film Dobrá smrt ale není depresívní obhajování či zpochybnění eutanazie. Křehký příběh Angličanky Janette, s níž jsme v něm doslova do posledního dechu, jde dál.
Ondřej Szollos občas fotí pro Reflex a všichni ho známe jako veselého workoholika, vy, Tomáši, taky nepůsobíte jako vážný a melancholický typ, proč tedy dokument o smrti? Váš předchozí film byl o mladých lidech a svobodě.
T. K. Přitom mě smrt nezajímá. Zajímá mě život a jak ho prožít co nejlíp, jak ho naplnit. Smrt je pro mě zajímavá jen tehdy, když nám umožní podívat se na život z nové perspektivy. Měl jsem možnost poznat lidi, kteří byli na konci života hodně nemocní, ale umírali dobře, můžu-li to tak říct, protože naplnili svůj život. Měli pocit, že žili dobrý život, že nepromarnili čas.
Takže dobrá smrt je spojená s dobrým životem?
T. K. Ne nutně, samozřejmě, ale může být. A myslím, že filmem jsem to trochu lidem přiblížil. Že na čem záleží, je život. Dobrý a naplněný. Smrt je koneckonců nevyhnutelná.
Ale natočil jste film Dobrá smrt, ne Dobrý život.
T. K. Ten film je sice o smrti, ale stejně tak je o životě a o jeho možnostech. Právě v zrcadle smrti se ukáže podstata života. Nejde jen o Janette, která se rozhodla po dlouhém boji s nevyléčitelnou svalovou dystrofií svůj život dobrovolně ukončit. Film je taky mimo jiné o životech ostatních, které budou po její smrti pokračovat.
O. S. Janettina nemoc je dědičná. Měla ji její matka a zdědil ji její syn Simon. Ten ve filmu také vystupuje. Vystupuje tam i její dcera Bridget, která je zdravá a přirozeně se na matčino rozhodnutí dívá jinak než on a úplně jinak než matka.
Dcera bránila matce v eutanazii?
T. K. Ano, rozmlouvala jí to. Snažila se ji přesvědčit, že se o ni dokáže postarat, že jí dokáže trochu zkvalitnit zbývající léta. Ovšem Janette věděla, co ji čeká, že utrpení bude jen růst a její nemohoucnost se zhoršovat. Viděla to u své matky, která byla na vozíku a trpěla třicet let. Stála si za svým.
Opravdu neváhala?
T. K. Ani na vteřinu. Jednak dobře věděla, co ji čeká. A pak – byla svobodný duch. Celý život si dělala, co chtěla, stála si za svým a měla ráda svůj život pod kontrolou. Chtěla mít logicky pod kontrolou i svou smrt, dokud ještě mohla.
Co syn. Jak na něj působilo matčino rozhodnutí?
T. K. Simon je padesátník, nemoc se už ozývá, ale je zatím v dobré fyzické kondici. Ví, co ho čeká. Ale zároveň doufá, že medicína pokročí, a než bude v situaci své matky, třeba už léčba bude. Navíc jen trpně nečeká, ale bojuje. On osobně má možnost přispět k nalezení léku a spolupracovat na tom s výzkumným centrem v americkém Ohiu. Ten příběh má opravdu několik vrstev… Nikdo nejsme úplně sám. Naše rozhodnutí vždy někoho ovlivní. A tady vidíme, jak rozhodnutí a následně realizovaná eutanazie ovlivní životy pozůstalých. Nejen dětí, ale i přátel Janette.
Jak moc se dá při přípravě takového dokumentu plánovat?
T. K. Každý scénář, co jsem předem měl, jsem na placu hodil do koše. Realizace nikdy neproběhla tak, jak jsem naplánoval. A bylo to dobře. To, že jsem musel udělat písemnou přípravu, i to, že se natáčení a příběh vydaly svou vlastní cestou. O tom je přece dokument.
Ale o tom, že Janette hodlá ukončit život eutanazií ve Švýcarsku, jste věděli?
T. K. Ano, ale ne o moc víc. Psali jsme si s ní e-maily, a ona mi dokonce poslala svůj životopis napsaný rukou. Ale celá naše cesta se štábem do Anglie byla velká neznámá. Věděl jsem, v jakém je fyzickém stavu a kde přibližně žije. Ale jak už jsem řekl, v okamžiku, kdy jsme vstoupili k Janette do domu, letěl scénář do koše.
O. S. Je třeba říct, že už první setkání bylo neobyčejné. Janette nám napsala, kde bydlí a že má vlastně pořád otevřeno, protože se moc nemůže hýbat, tak až přijedeme, ať prostě jdeme dál. A vážně to tak bylo. Ležela v posteli a my, pár cizích chlapíků s kamerami a technikou, jsme prostě jednoho dne přišli k ní domů a rovnou do ložnice.
To vám tak věřila? Úplně neznámým lidem?
T. K. Janette byla charismatický člověk, věděla, co dělá a co chce. Když napsala, že je ochotná s námi natočit o svém dobrovolném ukončení života film, bylo to dané. Byla nesmírně otevřená, pustila nás do svého nejintimnějšího prostoru. Navíc byla snem každého režiséra a myslím, že i kameramana. Byla sama sebou, ale současně chtěla vědět, co má udělat, aby to bylo dobré pro film.
O. S. Já po ní občas chtěl šílené kousky vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a ona byla pro. Dokonce sama některé vymýšlela… Musela být strašně vyčerpaná, protože i my jsme byli, bylo to intenzívní.
Vy osobně jste pro eutanazii?
T. K. Na to odpovím příběhem švýcarské lékařky Eriky, která eutanazii provedla. Ona sama stála kdysi striktně proti. Byla přesvědčená, že člověk má žít do posledního možného okamžiku. Pracovala dvacet let na oddělení paliativní péče. Ale pak byla přítomná utrpení svého nemocného a dlouho a trýznivě umírajícího tatínka, jenž se sám několikrát neúspěšně o sebevraždu pokusil. Jako lékařka musela odmítat otcovy prosby, aby mu pomohla. Tehdy si uvědomila, jaký horor to je nejen pro otce, ale pro celou rodinu, a že by možná bylo lepší, kdyby si otec mohl dát sklenku vína, rozloučit se s nimi a bylo by mu umožněno odejít ze světa rychle a bezbolestně. A její pohled se změnil. Dnes má svou kliniku, kde se eutanazie provádí. Cestuje po světě a snaží se o osvětu. Právě díky ní se nám ozvala Janette. Dozvěděla se od ní, že chceme o tomto tématu natočit film.
Hodně lidí by mohlo váš příběh brát jako obhajobu eutanazie.
O. S. To doufám, že ne. My jsme nechtěli nikoho přesvědčovat o ničem. Jsme filmaři a zprostředkováváme skutečný příběh. Film ani není udělaný publicistickou formou, má v sobě obrazovou poetiku, o to nám šlo. Což zvlášť pro mě jako kameramana nebylo úplně nejlehčí.
T. K. Otázky, jestli to je, nebo není správné, odpovídají sami za sebe buď protagonisté filmu, nebo si je musí zodpovědět diváci. To není na nás.
V Anglii není eutanazie zákonná. Janette musela, jako koneckonců většina lidí, kteří chtějí ukončit svůj život za lékařského dohledu, do Švýcarska. Pokud by jí v tom chtělo její okolí zabránit, tak by mohlo.
O. S. To se taky stalo. Janette se pokusila zařídit si eutanazii už jednou a nedopadlo to dobře.
T. K. Aby mohla vůbec žádat o místo a zákrok na takovéto klinice, musela splnit jasné požadavky. Mimo jiné musela dodat kompletní zdravotní dokumentaci, aby bylo jasné, co jí skutečně je, jaký je její stav, prognóza a podobně. Janette tedy šla za svým praktickým lékařem a řekla mu, co a proč potřebuje.
Předpokládám, že lékař jí nic nedal.
T. K. Nejen to. Poslal k ní domů psychiatry. Bez ohlášení ji přepadli v ložnici a měli vyhodnotit, jestli je duševně v pořádku, nebo jestli ji rovnou s sebou odvezou do ústavu. Janette byla naštěstí velmi inteligentní a uvědomila si, co jí hrozí. Když se jí takhle najednou zjevili u postele, zatímco spala, nezpanikařila a vysvětlila jim, že o tom jen uvažovala, že to nemá v plánu, že se s doktorem pouze radila. Odjeli bez ní, ale několik měsíců k ní docházeli na pozorování. Takže když se do toho pak pustila podruhé, už si dávala pozor. Nikomu se nesvěřovala, dokud nebylo vše připravené. Teprve pak začala opatrně kontaktovat své nejbližší.
A ti tehdy zareagovali jak, když se to poprvé dozvěděli?
O. S. Zlobili se. Cítili se být postaveni mimo, protože už jim to jen oznámila. Zlobili se, že nemyslela na ně. Říkali: A co my?
T. K. Ale Janette se nenechala zviklat.
Byl na ní vidět strach?
T. K. Ne. Byla celou dobu velmi vyrovnaná a klidná. Jen když jsme byli na klinice a bylo zhruba půl hodiny před určeným časem, byla trošku nervózní. Ale kdo by nebyl.
A vy jste neměli strach? Nebyli jste nervózní?
O. S. To jsme samozřejmě byli, a hodně. Já se schoval za kameru, Tomáš se nakonec ukryl za druhou. Oba jsme se tak hrozně soustředili na naši práci, že nám nezbyla kapacita myslet na to, co se právě děje. Možná ze všeho nejvíc jsem v ten okamžik cítil obrovskou zodpovědnost.
T. K. Já taky. Zodpovědnost k Janette. Museli jsme to udělat co nejlíp. Proto jsme tam přece byli. Já se jí ptal, proč je ochotná nechat se natáčet v poslední fázi života a nakonec i v okamžiku smrti. Odpověděla, že pokud náš film pomůže alespoň jednomu člověku, který trpí jako ona, ale má strach se rozhodnout, má to smysl. Jenže smysl to má jen dotažené do konce. Takže pak už vlastně nebyla otázka, jestli se nějaké situace bojíme, relevantní. My jsme to museli udělat. Byl to náš závazek k Janette.
Přesto, když jste točili její poslední okamžiky, nepřipadali jste si nepatřičně a trochu jako hyeny? Nevadili jste jejím dětem a zaměstnancům, kteří eutanazii prováděli?
O. S. Samozřejmě že když jsme na kliniku s Janette přišli, dívali se na nás někteří s podezřením, ale řekl bych, že to i díky Erice postupně přijali. A když už jsme byli na pokoji těsně předtím a během toho, tak jsme ctili soukromí, byli jsme na hranici kruhu nejbližších. Na vnější hranici. Ale hlavně – když to přicházelo… my se s ní loučili stejně jako její děti. A ona s námi. Mně tak přirostla k srdci, že mi to bylo hrozně líto, hrozně… Zvlášť když si člověk uvědomil, že kdyby byla eutanazie legální v Anglii, Janette mohla ještě pár let žít.
Tomu nerozumím. Její nemoc přece postupovala a léčba na ni není. Znamená to, že proces vedoucí k eutanazii ve Švýcarsku je tak zdlouhavý?
O. S. Je to samozřejmě zdlouhavější a komplikovanější, protože do Švýcarska se za dobrovolným a legálním asistovaným ukončením života sjíždějí lidé z celé Evropy, a nejen z Evropy, a jsou nastavena jasná pravidla, co je třeba splnit, aby člověk vůbec o něčem takovém mohl uvažovat. Není to tak, že se rozhodnete, někam zavoláte a za týden jedete.
T. K. A mnoho nevyléčitelných nemocí má nepředvídatelný progres, nikdy nevíte, kdy už se nebudete schopni sami o všechno postarat… Kdyby byla eutanazie možná v Anglii, mohla Janette ještě rok dva žít. Nemusela by spěchat a bát se, že to nestihne, že už nebude v takovém zdravotním stavu, aby zvládla vycestovat do Švýcarska. To je taky jedno z poselství jejího příběhu. Kdybychom skutečně byli otevřená společnost, jak o sobě rádi prohlašujeme, tak bychom měli dokázat o eutanazii veřejně uvažovat a mluvit. Kdybychom ji zlegalizovali, umožnili bychom mnohým rodinám být s jejich umírajícími nebo nevyléčitelně nemocnými příbuznými delší dobu.
Pokud vím, sami Švýcaři s tím, že se k nim sjíždějí ukončit život cizinci, začínají mít problém, ne?
T. K. Protože pokud se nepletu, Švýcarsko je jediná země v Evropě, kde je to možné. Tam, kde není eutanazie mimo zákon, je umožněna pouze občanům dané země. Do Švýcarska jezdí za eutanazií koneckonců i Češi. Problém Švýcarska je, že se o tom ani tam veřejně moc nemluví, je to považováno za negativní reklamu. A Švýcarsko má samozřejmě s tímto specifickým turismem, spojeným se smrtí, problém. Nelíbí se jim to.
O. S. Navíc ty kliniky nestíhají. Musejí odmítat, aby se to nezvrhlo ve fast food se smrtí. Poptávka mnohonásobně převyšuje možnosti. Je vlastně otázkou, jak dlouho ještě bude Švýcarsko takhle otevřené. To byl taky jeden z důvodů, proč Janette nemohla čekat. Za rok by to možná nejen nezvládla, ale možná už by tu možnost ani neměla.
Jak jste to natáčení zvládali vy, když říkáte, že vám Janette přirostla k srdci? Muselo to být dost depresívní a vysilující.
T. K. Překvapivě celé natáčení probíhalo v pohodové, až veselé atmosféře, myslím tím oboustranně. Janette to bavilo, v rámci svých možností si to užívala, hodně jsme se s ní nasmáli. Bylo znát, že se s námi cítí svobodně. Možná proto, že jsme ji s jejím rozhodnutím nekonfrontovali, nic jí nevymlouvali, nevyslýchali ji. To dělali všichni kolem ní. Pořád jí říkali, ať si to rozmyslí a co by měla udělat a co ne. S námi měla klid.
O. S. My jsme do ničeho nezasahovali. To bylo jen na Janette, vysvětlit a obhájit svoje rozhodnutí. Nakonec to všichni akceptovali. Až na dceru. Bridget se jí to snažila rozmluvit ještě i na klinice těsně před koncem. Bojovala opravdu do poslední chvíle, ještě i den předtím… Ale nakonec i ona svolila.
Čím ji Janette přesvědčila, víte?
T. K. To lékaři na klinice. Několik hodin si s oběma sourozenci povídali o svých zkušenostech s podobnými případy, o tom, co by jejich matku čekalo, pokud by ji na klinice odmítli. Protože i když pacient splní všechny podmínky a projde striktně danou schvalovací procedurou, je důležitý souhlas rodiny.
Ale pokud je pacient svéprávný, není přece důvod žádat svolení někoho dalšího, je to jeho život.
O. S. Já jsem to pochopil tak, že nejde o striktní podmínku, ale snaží se o to. Aby před samotným zákrokem došlo k jakémusi vyrovnání s tím i u nejbližších toho člověka.
T. K. To nám říkala Erika, že se musí vzít v potaz i životy, jež budou po smrti Janette pokračovat. Jde spíš o morální aspekt a přístup konkrétně na této Eričině klinice. Je důležité, aby se s dobrovolným ukončením života srovnali i nejbližší příbuzní. A Bridget to nakonec udělala. Když jí lékaři tvrdými fakty popsali, jak by její matka trpěla, kdyby žila dál.
Bylo pro Janette důležité, aby obě její děti nakonec souhlasily?
T. K. Řekl bych, že byla šťastná, když se to nakonec stalo. Ale je třeba říct, že přestože si Simon a Bridget smrt matky nepřáli, respektovali její přání a rozhodnutí od začátku. Byť se jí to Bridget snažila rozmluvit, současně bylo znát, že to respektuje. Stejně jako to, že chtěla své poslední týdny a okamžiky strávit s filmaři.
A nevadilo jim ani, že natáčíte přímo samotnou smrt jejich mámy?
T. K. Naopak, to, co se nakonec tedy skutečně stalo, nás vlastně sblížilo. Jednak viděli, že jsme měli Janette upřímně rádi a ona nás, a pak… ten společný zážitek jejího odchodu nás jakoby spojil. Neumím to moc vysvětlit, ale řekl bych, že si uvědomili, že díky našemu filmu bude Janette svým způsobem žít dál.
Když Janette zemřela, obrečeli jste to?
T. K. Strašně.
O. S. Ne hned, protože jsme museli udělat svou práci. Ale pak. To bylo… Prostě brečeli jsme jak želvy.
