Jaroslav Lobkowicz: Monarchie? Raději bych zůstal u prezidenta a republiky...

Dočetla jsem se, že „Lobkowiczové jsou jednoznačně nejvyšším a nejvznešenějším skutečně českým aristokratickým rodem“. Dědičné tituly už oficiálně nemáme, ale jaký by byl ten váš? Princ? Kníže? Vévoda?

V rodině byli všichni princové a princezny, jenom její šéf byl kníže. Ten titul přešel na mne, čili jsem 14. kníže a vladař domu ­lobkowiczkého.

Knížecí titul náležel původně roudnické větvi Lobkowiczů, jenže vaši příbuzní se oženili z lásky, nikoli vhodně, a titul přešel na vaši rodinu. Znáte jejich příběhy?

My z Křimic patříme také do roudnické větve. Lobkowiczové, v dávných časech Popelové z Lobkovic, se kdysi rozdělili na dvě hlavní větve, na mělnickou a roudnickou, které tu jsou dodnes. Roudnice byla hlavním sídlem rodu až do třicátých let 20. století. Jenže tehdy se mladí nástupci roudnického vévody, bratranci mého otce, nepodřídili rodinnému pravidlu, že se příští kníže musí oženit s rovnorodou a katolickou ženou, a oženili se podle svého srdce. Prastrýc Ferdinand si našel Klotildu Volkovou, což byla zpěvačka či herečka, a vzdal se oficiálně všech nároků – jak svěřenství rodového majetku, tak i titulu. Jeho mladší bratr, prastrýc Maxmilián, se oženil v Anglii. Problém byl, že jeho manželka Gillian zase nebyla katolička. I on se měl podle rodinné tradice vzdát všech nároků. Nikdy to ale ne­udělal. Jeho otec, s nímž se neměl rád, se tehdy dokonce snažil přimět mého dědečka, aby proti němu vedl kvůli předání majetku proces. Děda to neudělal, čili na nás křimické přešel „jen“ rodový titul.

Co obnáší být hlavou rodu s prokazatelnou mnohasetletou historií?

Momentálně nic moc, protože je to čistě teoretický stav. Určitě nemohu zavolat nějakému příbuznému a postavit ho do latě slovy „tak to jsi, hochu, přehnal, odteď budeš sekat latinu“. Hlavní majetek rodiny také nespravuji, přešel v restitucích po zmíněném Maxovi na jeho potomky, takže například Bílina či Nelahozeves patří jim. My jsme dostali v restitucích zpět naše původní, křimické majetky.

Kolik vás Lobkowiczů dnes vůbec je?

Hodně. Asi stovka, desetina odhadem žije u nás v Česku. Nepočítal jsem nás, to by věděla spíš manželka.

Napadá mě, zda odříkáte třeba i ze spaní všechna svá jména (Jaroslav František z Assisi Klemens Alois Gabriel Eleonnora Josef Antonín Jan Bosco Jáchym Felix Maria).

Já je neodříkám ani v bdělém stavu, člověk si to nemůže pamatovat. Tady u nás bylo za komunistů zakázané mít víc jmen, takže jsem kromě Jaroslava další nepoužíval. Na každém papíru stojí jen Jaroslav Lobkowicz a to stačí. Víc jmen je dobrých snad jen proto, když se v rodině často opakují a pletlo by se to.

Díky láskám prastrýců máte rodinný titul, díky dobrému skutku zase křimický zámeček. Váš předek Jan Karel ho zdědil v 18. století po úplně cizím člověku. Ten příběh je téměř pohádkový…

To tedy je! Jan Karel byl můj prapraděd, voják z povolání, ne zrovna majetný. Šel jednou v Praze na Malostranském náměstí a uviděl ležícího muže, který zřejmě uklouzl na náledí nebo se mu udělalo špatně. Pomohl mu vstát a dovezl ho domů. Pak na příhodu zapomněl. Pár let nato, v roce 1830, dostal dopis od soudu. Automaticky ho hodil do koše, říkal si: „Zase nějaká otrava.“ Ale jako důstojník měl pucfleka, jenž se mu hrabal v koši a našel i tenhle dopis. Zvědavě ho otevřel a ohlásil mému prapradědovi, že zrovna zahodil čtyři panství – Křimice, Nekmíř, Konopiště a Žinkovy. Bezdětný hrabě Vrtba, což byl ten muž, kterému prapraděd pomohl, mu odkázal své jmění. Můj děd pak Konopiště prodal následníku trůnu Franzi Ferdinandu d’Este.

Popel jsem a popel budu. To je vaše rodové heslo a od počátku je v češtině, nikoli v obvyklé latině. Co pro vás osobně znamená?

Člověk si musí neustále, každý den, uvědomovat, že je tady jen na krátkou dobu. Co vlastně člověk znamená? Nic. Jestli je v heslu odkaz na naše někdejší jméno Popel anebo na popelec, jejž kněz uděluje věřícím na Popeleční středu s připomenutím: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš,“ netuším. Jistá legenda zase říká, že pocházíme z polského rodu Popielů, jeden člen uprchl do Čech, vzal si s sebou měšec s popelem ze svého vypáleného statku a věnoval ho synovi s oněmi slovy v našem heslu. Vyberte si.

Lobkowicz, kdysi Lobkovic, je velmi známé jméno, a ač vypadá německy, je české. Váš rod má pečeť na ohromném množství zdejších památek, na etiketách piva i vína, je v učebnicích dějepisu. První známý předek Mareš z Újezda žil za Karla IV. Je to tak?

Ano. Známější je však jeho syn Mikuláš Chudý, jenž koupil tvrz Lobkovice u Mělníka a začal se podepisovat Mikuláš z Lobkovic. Byl písařem a údajně i oblíbencem krále Václava IV., syna Otce vlasti. Traduje se, že toho využil Jan Hus, popíchl Mikuláše, aby lehce ovíněnému králi podstrčil k podpisu Dekret kutnohorský, a od té doby byla reformována pražská univerzita. Jestli je to s tím Husem pravda, nevím. Ale dekret Mikuláš sepsal a Václavovi ho předložil k podpisu, to ano.

Všichni jsme spolu nějak příbuzensky propojení, u aristokracie o tom ale existují i pradávné prameny. Členové vaší křimické větve jsou prý po přeslici potomci Zikmunda, syna Karla IV. Opravdu máte v sobě přemyslovskou krev?