Propagandista v Bílém domě huláká opravdu znepokojivé nepravdy, varuje držitel Pulitzera i Tonyho Doug Wright
Jeho debutové drama Pera markýze de Sade (Quills; 1995) jsme dosud většinou znali jen v podobě tříoscarového filmu režiséra Philipa Kaufmana s Geoffreym Rushem v titulní roli zvráceného libertina. DOUG WRIGHT (*1962), jeden z předních amerických dramatiků, ovšem nedávno publiku představil českou premiéru svého nejslavnějšího kusu. Rozhovor o hře, která například v Manitobě vzbudila pozornost mravnostní policie a již v brněnském Národním divadle můžete vidět třeba hned v pondělí, si přečtěte v aktuálním Reflexu. V bonusových odpovědích Doug Wright mluví o „propagandistovi v Bílém domě“, o problémech se sexuální orientací i „divadelním“ platem v současných USA i o novém filmu s Michelle Pfeifferovou a Annette Beningovou, pro který napsal scénář.
Když se točil film Perem markýze de Sade, jako autor předlohy i scénáře jste byl neustále přítomen natáčení. Dokázal jste si ohlídat výsledek ke své spokojenosti?
Ano, ale film a hra jsou docela rozdílné. Divadlo dokáže skvěle zpracovat metaforu a alegorii, zatímco snímek je docela popisný. Násilí ve hře je mnohem extrémnější než ve filmu a nese komickou nadsázku, to by na plátně neprošlo; působilo by to groteskně, místo aby to dokreslovalo alegoričnost. Film a hra jsou jako dvě různé děti, na kterých si ceníte různých vlastností. Jenže hra byla prostě tím prvorozeným.
V Perech markýze de Sade se zabýváte nadčasovými tématy cenzury, pornografie, sexuality, duševní choroby, víry. Jak moc se v USA změnilo vnímání těchto fenoménů v posledním čtvrtstoletí?
Když měla Pera markýze de Sade v roce 1995 v New Yorku premiéru, vládli George Bush a konzervativci; hra byla obecně považována za provokativní až šokující. Teď, po čtvrtstoletí, sedí náš vlastní markýz de Sade přímo v Bílém domě. Když diváci vnímají hru s vědomím neřesti a korupce vládnoucích politiků, nabývá zcela jiných odstínů. Amerika a její kultura se změnily, prudce a znepokojivým směrem, a hra nabízí jisté řešení: mnohem lepší a méně nebezpečné než dusit radikální řeči je bojovat s nimi lepšími, moudřejšími projevy. Tahle zásada je momentálně zatlačena na okraj. Propagandista v Bílém domě huláká opravdu znepokojivé nepravdy a my jako země stále ještě hledáme jazyk, jakým bychom s jeho ideologií dokázali efektivně bojovat. Premisa hry – boj za svobodu slova – je dnes naléhavější problém a větší výzva než kdykoli jindy.
Na čem pracujete teď?
Mám nový projekt, hru o americkém pianistovi, skladateli herci Oscaru Levantovi, který byl v padesátých letech též nesmírně populárním televizním komikem. Podobně jako de Sade s oblibou pronášel velmi šokující sentence a děsil a popouzel jimi publikum, byl také výtečným pianistou a nejlepším přítelem skladatele George Gershwina. Mladí lidé ho neznají, tak bych pro něj rád našel piedestal v americkém kánonu. Levant byl asi nejblíž jakési pomyslné americké verzi Oscara Wildea. Hra má premiéru 20. ledna v Chicagu a později se přesune na Broadway.
Vaše hry se zpravidla věnují pozapomenutým jedincům, kteří stáli na okraji a hlásali okolí nepohodlné pravdy nebo žili nekonvenčně. Kdo vás zajímá teď?
Čím jsem starší, tím jsem vybíravější, jak mi ubývá času… Existuje takový bláznivý americký příběh o kultu UFO sekty jménem Nebeská brána, devětatřicet jeho členů v roce 1997 spáchalo hromadnou rituální sebevraždu. Vedl je charismatický vůdce Marshall Applewhite a o něm chci psát. Na první pohled jde o extrémní, okrajovou, šokující věc, ale já myslím, že pro zkušenost lidí podlehnuvších kultu to bylo aktem hluboce teologickým a transformativním, chci tedy psát o rozdílu zkušenosti vedoucí k sebevraždě, vnímaném vně a zevnitř sekty.
Píšete také scénář pro drama Turn of Mind s Michelle Pfeifferovou a Annette Beningovou v hlavních rolích.
Po Novém roce se má začít točit a já se opět hodlám značně vměšovat do natáčení. Filmový průmysl je velmi náchylný k náhodám a nehodám a nikdy se nemůžete na nic spolehnout, ale režisér Gideon Raff k tomu přistupuje s velkou vášní, plus máme nasmlouvané ty dvě úžasné herečky. Navíc jde o dobrý thriller a ty teď frčí; románovou předlohu napsala Alice LaPlanteová. Starší dámu obviní z vraždy blízké osoby, ona ovšem trpí Alzheimerovou chorobou, takže neví, zda je vinna, nebo ne. Doufám, že v lednu nakonec kamery skutečně zapnou.
Stejně tak doufám, že Paramount Pictures zfilmují můj scénář o Tabu Hunterovi, americkém filmovém idolu padesátých let. Byl ikonou mužské sexuality a všechny dívky ho zbožňovaly. Jenže, jak popsal i ve své autobiografii, nebylo nic snadného být hollywoodským lamačem ženských srdcí a zároveň gayem s tajným životem, zamilovaným přítelem Anthonyho Perkinse ze Psycha.
Před čtyřmi lety jste si postěžoval, že kdybyste měl žít jen z peněz z divadla a tantiém za hry, nezvládl byste to, ačkoli teď budete mít na Broadwayi pátou hru. To pořád platí?
Platí. Nemohl bych třeba vůbec žít v New Yorku! Lístky do divadla jsou v USA tak drahé, a přitom si ani autoři her hraných na Broadwayi nemohou dovolit žít jako střední třída. Většina dramatiků pracuje stejně jako já ještě v Hollywoodu, abychom poplatili hypotéky a zdravotní pojištění a zajistili se na důchod.
Vaše nejvíce ceněné, i v Česku hrané drama Svou vlastní ženou vypravuje o známém berlínském transvestitovi. Charlotte von Mahlsdorf narozená jako Lothar Berfelde musela nakonec z vlasti emigrovat kvůli útokům neonacistů na její muzeum. Přemýšlíte někdy o odchodu z USA?
Samozřejmě. Jsem gay a vzal jsem ji za manžela jiného muže – a naposledy někdy před týdnem Nejvyšší soud rozhodoval o tom, jestli ve Spojených státech kvůli sexuální orientaci skutečně můžeme přijít o práci… Chování našeho prezidenta je alarmující, ale ještě víc zdrcující je selhání jeho vlastní politické strany, která mu v excesech nedokáže smysluplně a včas zabránit. Pokud nové volby nepřinesou změnu, mluvili jsme s manželem o tom, že se odstěhujeme. Jakživ bych nečekal, že tohle řeknu, ale moje vlast se bohužel stává čím dál nepřátelštějším místem. Kdykoli přiletíme do Evropy, díváme se na město, které navštívíme, s otázkou: „Tak jak by se nám asi žilo tady?“
Když jsme s Davidem před pár dny po večeři odcházeli z jedné brněnské restaurace, říkal mi: „Poslechni, to Brno je nádherné. Jak by se nám asi žilo v České republice?“ O tom samém ovšem kontemploval pár týdnů před tím v Itálii, v přímořském městečku Positano. Jak lehké je nás dva svést!
