Jan Svěrák: Způsob, jakým dnes sledujeme filmy, nás už nenutí k zamyšlení

Váš profil na internetové Česko-Slovenské filmové databázi začíná větou: „Dalo by se říci, že to je takový český Steven Spielberg – neboli nejúspěšnější český režisér současnosti.“ Druhá půle devadesátých let pro vás po zisku druhého Oscara musela být dost stresující.

Ten tlak byl skutečně paralyzující. Hlavně po Koljovi – všichni čekali, že laťku nastavenou Koljou přeskočíme, což je ochromující závazek. Proto jsme točili Tmavomodrý svět, který se díky tématu i žánru nedal s Koljou příliš srovnávat. V té době jsem snil o tom, že bych natočil film pod cizím jménem, bez tlaku a v anonymitě. Už kdysi u Jízdy jsem to chtěl udělat – jak by to asi zafungovalo a jak jiné by byly reakce, když by šlo o výjimečný debut neznámého tvůrce? Ty se totiž zpravidla vynášejí do nebe. Ale nenašel jsem na takový experiment odvahu.

Máte za sebou deset celovečerních hraných filmů za jedenatřicet let, včetně studentských Ropáků. Jan Hřebejk jich má za tutéž dobu dvaapůlkrát tolik… Točíte dost?

Taková otázka mě nikdy nenapadla. Mým vzorem je kromě Stevena Spielberga a Federika Felliniho také Miloš Forman, tomu to průměrně vychází tak na jeden film za čtyři roky. Takže nezaostávám. Musíte vzít v úvahu, že mezi filmy, jejich promýšlením, přípravou a realizací vymýšlí člověk filmy jiné, co nevyjdou – mám za sebou spousty oplakaných dětí, po kterých jsem toužil, ale bohužel se nenarodily. Reinkarnací jednoho z nich je tahle knížka.

Čerstvě vydaný román Bohemia je o českém režisérovi toužícím natočit film v angličtině…

Vycházím v té knize z příběhu, který jsem kdysi napsal jako scénář ke svému prvnímu anglicky mluvenému filmu. Hledal jsem tehdy něco svého, protože mi ze světa po Koljovi nabízeli k natočení spousty scénářů, ale mně se žádný nelíbil. Bylo jich možná přes osmdesát, každý týden chodily klidně dva.

Třeba k Dobrému Willu Huntingovi, Pravidlům moštárny nebo Čokoládě. Neudělal jste chybu, že jste to na rozdíl od protagonisty svého románového debutu nezkusil v Hollywoodu?

Toužil jsem po tom, ale zároveň jsem cítil, že by mě taková kariéra nenaplnila štěstím. Ty scénáře jsem ani nečetl všechny, vinou mladické drzosti jsem končil zpravidla po deseti stranách – když jsem pochopil, co je téma, že to je, řekněme, o vrahovi, co utíká přes severní polární kruh a zabíjí tam lidi, ani jsem to nemusel dočítat. Postupně jsem tak zjistil, co chci dělat a k čemu jsem určený; že to jsou autorské filmy, tedy buď tatínkova, nebo moje látka. Tak jsem chtěl vymyslet něco, co je moje, aby to obsahovalo obě ty kultury a mluvilo se tam oběma jazyky… Logicky se zdálo nejlepší takové prostředí, jaké jsem poznal – a já jsem poznal západní svět devadesátých let a začátku milénia. Můj producent měl ve Skotsku velký dům, kam se mu sjížděli hosté, tak tu atmosféru vylíčím z pohledu české rodiny. V té době mi přišlo, že kontrast mezi jejich a naší kulturou je tak obrovský, že jsme prakticky nekompatibilní. Kniha je mimochodem plná historek, jež se skutečně staly.

Například?

Producent Eric Abraham třeba poslal tehdy devatenáctiletého Kryštofa Hádka do herecké školy v Londýně – vypadl ve čtvrťáku z konzervatoře, protože školu kvůli natáčení zanedbával, a Eric ho nechtěl nechat po Tmavomodrém světě zvlčet. Kryštof se tam měl naučit anglicky a získat štábní kulturu. Chtěl jsem ho do filmu Bohemia obsadit do role mladého režiséra. Řekl jsem mu: „Tvoje povinnost bude psát mi odtamtud historky.“ A jednou z nich je právě štípání do zadku, motiv z Bohemie. Kryštof byl ten štípač a britské spolužačky si na něj stěžovaly, jenže on to tak jako hrdina v knize uhrál na české kulturní tradice.

Ještě tou dobou? Štípání žen do zadku bylo přece nepřístojné odjakživa, ne?