Nejraději bych zpovídala Mejlu, na Bohdalku asi nedojde, říká moderátorka talk show Eva Turnová
Hudebnice Eva Turnová psala svého času své populární anekdotické sloupky Turnový háj do Reflexu, dnes je s nimi „zaparkovaná“ v Českém rozhlase. Tato téměř renesanční umělkyně nyní dobyla další metu – moderuje svoji talk show Procházka Turnovým hájem v pražském divadle La Fabrika. „Ono není špatné vyjít z komfortní zóny, kde si je člověk jistý,“ vysvětluje svůj přerod v krátkém rozhovoru pro reflex.cz.
Jsi výrazná a zavedená hudebnice, spisovatelka, výtvarnice. Proč najednou talk show?
Kdybych se měla sama onálepkovat, jsem sloupkařka. Začala jsem psát před osmi lety, abych si srovnala obsah hlavy, jenomže po čase člověk ve svojí hlavě uvízne a okolní svět vnímá už jen přes svůj filtr. Tak jsem se rozhodla ponořit do komunikace v reálném prostředí, kde nejde nic vymazat nebo půl dne přemýšlet nad formulací. Kde ten kontext představuje host. Role moderátora je navíc zprostředkovací, měl by se co nejvíc upozadit, což je pro mě velká výzva. Ono není špatné vyjít z komfortní zóny, kde si je člověk jistý. I když to neklapne, tak se ten přínos vždycky někde projeví. Zjišťuju, co nefunguje, třeba že se nejde připravit jenom trochu a čekat, že to „vyplyne“. Taky jsem pochopila, že chtít komponovaný pořad, ve kterém je člověk ve více rolích, představuje strašné sousto, hrát a někoho zpovídat chce úplně jinou energii. Poslední dobou sleduju amerického moderátora, komika a politického komentátora Billa Mahera, který je svou konzistencí neskutečně uhrančivý. Má jednoho hosta, s tím to rozjede a vedle něj sedí šest hostů, se kterými v mezihře projede krátkou panelovou smršť, a zase se vrátí zpátky k tomu hlavnímu. Má za sebou samozřejmě produkční tým, ale i tak, tady tohle vlastně nikdo neumí. Tady když je někdo pohotový a chytrý, tak má tendenci se do hostů spíš navážet, což je škoda.
Podle jakého klíče si vybíráš hosty? Musí to být tvá krevní skupina, nebo si klidně pozveš hosta takříkajíc z jiného civilizačního vesmíru?
Já toho nemám zas tolik za sebou, začala jsem v březnu; ale rozhoduju se podle toho, co mi táhne hlavou za téma. Třeba první večer nesl název „Duše a vědomí“. Na pódiu jsou se mnou najednou dva hosté a ti jsou k sobě v kontrastu. Takže tady tenkrát to byl Radkin Honzák, spíše materialističtější člověk, přestože se věnuje psychosomatice, a spirituálnější Pjér la Šé´z, starý „jungián“. Z jiného vesmíru byl můj host Honza Kraus, který mě poslal s otázkou inspirovanou právě Jungem do háje. Ale asi ne Turnového. Na tento čtvrtek jsem si pozvala Honzu Hřebejka, se kterým se dobře známe z doby kolem revoluce, a Vladivojnu La Chiu, mnohovrstevnatou bytost; vystupuje teď s recitálem inspirovaným texty ruské básnířky Anny Barkovové, která prožila dvacet dva let v pracovních táborech. Zvu hlavně hosty, které chci poznat a takhle je to mnohem intenzivnější, než kdybychom se potkali u kafe. Takže to budou určitě hosté z různých světů, ale má to taky svůj limit. Třeba na Bohdalku pravděpodobně nedojde.
Jaký typ hostů máš nejraději?
Vnímavého, který mi jde naproti. Mám ráda zkratku, tak aby to bylo hutné sdělení, ať už ta hutnost bude jenom o humoru, nebo se něčeho dobereme. Ale uvědomuju si, že to je hlavně na mě, co z toho hosta vytáhnu.
Odboural tě už někdo na pódiu?
Odboural mě právě Pjér la Šé´z s Radkinem Honzákem, když jsem o přestávce uvízla na baru a oni začali druhou půlku beze mě.
Máš nějaký moderátorský sen? Mejla Hlavsa?
S Mejlou se mi zdál jediný sen – šli jsme k propasti, on kouřil, došli jsme na okraj, on típnul cigaretu a já jsem se ho zeptala, „spíte vy mrtví vlastně vůbec“? Takže Mejlu určitě, aby mi na to odpověděl. A ještě jsem se ho chtěla zeptat, jak skládal jednu věc. A z živých hostů: Patti Smith, Stanislav Grof… a pak bych chtěla pozvat hosty, kteří nejsou tak známí, ale mají co říct, což je vždycky spíš problém, protože si to může dovolit už zavedený moderátor.
Stýská se ti po Plasticích?
Někdy se mi stýská – a to moc – po těch starších časech, kdy panovala nálada plná hravosti a odlehčení. To pak přestalo, řešily se triviality, až půlka kapely včetně mě odešla. Kluci začali po čase znovu hrát a mně už se nechtělo, připadalo mi divné, že jsou dvojí Plastici, což teď s odstupem vlastně už vnímám trochu jinak. Lepší trojí Plastici než žádní. Já už jsem chtěla svojí cestu, ať je jakákoli. Musím se smát, jak jsem si naivně myslela, že když s nimi hraju šestnáct let a složila jsem pár skladeb, tak to znamená, že tam patřím už navždy. Kdyby mě teď v noci někdo vzbudil a zeptal se, kdo jsou Plastici, tak řeknu Mejla, Vráťa, Pepa, Kába; a všichni ostatní té věci slouží, ale jejich případná plastikovská důležitost je iluze. Očekávala jsem, že se naváže na jejich silnou historii a pak to pěkně rozjedeme, podpoříme akce typu „S komunisty nemluvíme“. V ideálním případě rozložíme Putina. Jenže nic z toho se nestalo a já byla nejdřív dotčená, než mi došlo, že oni už nic dělat nemusí, protože mají „splněno“. A já chci ještě chvíli hledat. Tak uvidíme. Někde jsem slyšela, že když něco hledáš, ono si tě to hledá taky.
Máš ambici se svým pořadem skončit v některé z televizí?
O tom jsem vůbec nepřemýšlela, ale toužím mít pořad v rádiu, tam je mi vždycky nějak dobře, protože tam není moc rušivých prvků a připadám si trochu jako spiklenec.
