Rebeka Křižanová-Bartůňková: Kdo se bojí listopadu 1989?
Symbolem dnešní doby je buďto anonymní hejtování na sociálních sítích, nebo neochota vyjádřit svůj názor. Ani jednou z těch věcí netrpí Rebeka Křižanová-Bartůňková (47), jedna ze spoluzakladatelek Studentských listů. Na životních osudech její rodiny se současně dá pěkně popsat moderní česká historie.
Jeden z tvých prvních článků ve Studentských listech vycházel z tajné zprávy ministerstva vnitra o počtu mrtvých během sovětské okupace v roce 1968. Co říkáš tomu, že třicet let poté prohlašuje prominentní poslanec KSČM Grospič, že nešlo o okupaci a mrtví jsou většinou oběti dopravních nehod?
Ještě před pár lety bych se smála, kdyby mi někdo řekl, že tohle oznámí přestavitel strany, která se spolupodílí na vládě. Je to zneuctění těch 137 oficiálně uváděných mrtvých, pěti set těžce a stovek lehce zraněných lidí během roku 1968. Tyto výroky však svědčí o hlubší proměně společenských nálad v české společnosti.
Nezačalo to vlastně už minulý rok, když prezident Zeman ke stému výročí vzniku Československa vyznamenal dva symboly komunistického režimu, spisovatele Sýse a novináře Syručka?
A víš, co mě nejvíc fascinuje? Jak při letošním předávání státních vyznamenání prezident na jednu stranu opakovaně vyznamenává bývalé estébáky a komunisty. zároveň však řekne, že nerad vidí, že lidé, kteří stáli opodál dění, nyní zaujímají důležitá místa. Člověk, jenž to nesleduje systematicky, by si mohl myslet, že ten pan prezident to vlastně myslí dobře. Miloš Zeman tím jen mate veřejnost a zatemňuje, co je pravda a co lež.
Změnu společenských nálad vůči represívním silám minulého režimu jsem poprvé zaregistroval, když boss českého fotbalu Roman Berbr, jinak důstojník StB, prohlásil, že do této instituce šli jenom ti nejschopnější. Pár let předtím by po tomto výroku na svou funkci musel rezignovat, ale dnes už je to jedno. Ty jsi nějakou dobu pracovala v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Jak jsi viděla Státní bezpečnost (StB)?
Jednoznačně to byla organizace sloužící komunistickému vedení státu k zastrašování a fízlování občanů. Především to dělala II. správa StB, zaměřující se na tzv. boj proti vnitřnímu nepříteli. Samozřejmě že v StB existovalo pár odborníků typu generála Lorence, který byl konstruktérem moci a současně vymýšlel moderní šifrovací systémy. Základ zaměstnanců StB však tvořili průměrní až podprůměrní lidé, slouhové, kteří neměli vlastní nápady a užívali si moc, již jim dával represívní aparát. Mimochodem, z mnoha dokumentů vyplývá, že II. správa StB byla nedůvěryhodná i pro sovětský KGB. Pro ně byli maximálně partnery lidé z rozvědky, bývalé I. správy StB, ale i ti s rezervou.
Jak StB fungovala?
Z pohledu fungování totalitní moci byla docela efektivně postavená. Předně byla založena na nedůvěře v občany, ale i vlastní zaměstnance. Neustále tam probíhaly systémy kontrol, které znemožňovaly podvody zaměstnanců StB ve vztahu k systému nebo k jejich agentům. Každý byl pod nějakou kontrolou. I během schůzek s jejich agenty byli pracovníci StB namátkově kontrolováni. Klíč k archívnímu uspořádání spisů byl registr svazků, taková matrika StB, kde byli zapsáni všichni agenti.
Co tím chceš říct?
Že i zápis do registru se odehrával pod několikerou kontrolou. Nešlo tam zapsat jen tak někoho, jak dnes tvrdí někteří agenti StB před soudy. V Česku se víc zabýváme „chudáky agenty“, ale nemluví se o velkém počtu lidí, kteří tlaku a nucení ke spolupráci odolali. Těch bylo nepoměrně víc.
Nestojí za snahou vymazat represívní podstatu minulého režimu také to, že – obrazně řečeno – historii dnes většinou píší poražení z listopadu 1989?
Je to možné. Prosakuje to například do Úřadu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Jeho novou koncepcí je zabývat se všedním životem v totalitním Československu. Odsunul se tak záměr zmapovat a popsat podstatu totalitního systému. Je to další příklad relativizace minulosti.
Za pár dní bude třicáté výročí 17. listopadu, což je pro většinu aktivních lidí nejprožívanější státní svátek. Prezident Zeman označil už před lety události, jež vedly k sametové revoluci, za malou šarvátku z Národní třídy.
Miloš Zeman tvrdí, že na Národní byl, ale později odešel. Pokud by zůstal až do konce, musel by vidět, že šlo o mimořádně brutální zásah. Procházela jsem nedávno v České televizi záběry z té doby. Existují jen části přenosů, jak příslušníci pohotovostního pluku vytlačují a mlátí demonstranty. Jsou to pořád tytéž se opakující záběry. Ten skutečný masakr začal až později, když tam naběhl odbor zvláštního určení, tzv. červené barety.
Z toho není žádný záběr, vyjma stacionární kamery z pražské Národní třídy. Ty poskytují jen zrnitý obraz, kde vidíte neurčitý pohyb neurčitých osob, ale ne detaily.Máš představu o počtech zraněných?
Nezávislá komise zdravotníků Občanského fóra už před třiceti lety v závěrečné zprávě uvádí, že počet zraněných dosáhl čísla 568, z toho 24 bylo hospitalizovaných. Před deseti lety jsem o tom točila reportáž a měla jsem k dispozici svědectví lidí z této komise v čele s doktorem Bojarem. Na kameru se mi odhodlali mluvit tři lidé, kteří mají dodnes vážné potíže a trpí traumaty. Desítky lidí mají trvalé zdravotní následky, ale nechtěli o tom mluvit.
Zeman ale tyhle věci snad musí vědět, nebo ne?
Samozřejmě že Zeman dobře ví, jak to bylo. Svými výroky jen potvrzuje vidění světa těch lidí, kteří v listopadu 1989 necinkali klíči, o nichž si myslí, že jsou jeho voliči. Zajímavý je rozdíl mezi Babišem a Zemanem. Babiš z duše 17. listopad nenávidí, protože ohrozil jeho privilegované postavení ve společnosti.
V listopadu 1989 ale odmítla komunismus většina národa. Tak kam se ztratila tehdejší soudržnost?
Obrátil se politický cyklus. Dnešní politická reprezentace jede na retrovlně, rezignovala na modernizaci společnosti a nabízí lidem klid a stabilitu. Bylas to ty, která před časem napsala, že přikázáním doby se stalo udržovat svou ledničku plnou. Na stylu „udržovat ledničku plnou“ stál i Husákův normalizační režim. Myslím, že je to důsledek toho, že v době převratu nedošlo k jasnému rozchodu s předchozí érou. My jsme v tom tak nějak pokračovali dál a stavěli demokracii na základech bývalého režimu. Mimochodem, v Jihlavě na festivalu dokumentární tvorby jsem viděla zajímavý film o neonacistických komunitách v Německu. Tihle lidé své děti vychovávají pro „jinou“ budoucnost. Je ale nemyslitelné, že by někde vystoupili na veřejnosti a říkali, že druhá světová válka byla německou civilizační misí a v koncentrácích vládla přísná hygiena.
Zato u nás místopředseda parlamentní strany může tvrdit, že ruská okupace nebyla okupací. Nebo exposlankyně Semelová říká, že komunisty popravená Milada Horáková si za to může sama, protože porušila zákon, a navíc se přiznala.
Problém nejsou tyhle extrémní výroky, ale to, že je dnes v Česku akceptují velké počty lidí. Skrze tyhle výroky mají subjektivní pocit, že vládnou. Ve skutečnosti dělají kompars agrofertizaci státu. Nicméně ještě větší tragédií než výroky Grospiče a Semelové je to, jak dochází k idealizaci Ruska v prostředí klausovské pravice, jež si tím řeší své problémy s EU. Hodně to také souvisí s polistopadovou koncepcí tlusté čáry za minulostí ve stylu odpusťme si a co jsme si, to jsme si. Němci, na rozdíl od nás, po roce 1945 zavedli právní diskontinuitu s nacistickým režimem, my ne.
Přejděme teď k osudu tvé rodiny. Novinář Peroutka kdysi napsal, že pro tento prostor jsou typická dvě slova: věčný začátek. Prostě se pořád shazují staré sochy a pálí knihy, aby se pak věčně začínalo. Jak jste tuhle moderní historii prožívali na vlastní kůži?
Můj prapradědeček byl chalupník v Hodslavicích na Valašsku, který začínal tím, že vozil dřevo z lesa na kárkách, pak si pořídil koně a nakonec si založil obchod s dřevem. Můj pradědeček později nakoupil pozemky ve Valašském Meziříčí a vybudoval zde moderní parní pilu a továrnu na bedny. V tom pokračoval i jeho syn, můj dědeček. Pak přišla válka a německá správa. Po roce 1945 se mu to vrátilo zpět, ale brzy nato mu komunisté majetek zase ukradli. Dědeček se s tím nechtěl smířit a psal všem možným úřadům protestní dopisy.
Proč psal dopisy? Copak nečetl volební program KSČ?
Byl spíš obchodník a myslel si, že zkrátka není možné někomu něco jen tak sebrat. Víš, jak se v Cimrmanovi říká ten výrok o dole – to je díra v zemi, to vám přece nikdo nemůže vzít. Byla v tom naivita, že se dá s komunistickou mocí vyjednávat. Pak ho jeden četník upozornil, že se chystá jeho zatčení ze strany StB. Ještě se svým kamarádem, který za druhé světové války bojoval v zahraničí proti nacistům, se narychlo rozhodl k emigraci. Přecházeli hranice u Mikulova, došlo zde k přestřelce, měl při tom zabít pohraničníka. Do Rakouska přešli, ale chytili je Rusové, kteří je předali českým úřadům. Rok byl ve vězení na Cejlu, kde byl krutě mučen, a na základě jeho kauzy vytvořila StB velkou protistátní skupinu asi 25 lidí.
Co bylo smyslem celé akce?
Jednoznačně zastrašit místní obyvatelstvo. Z dědečka udělali špióna a navázali na něj i mnoho jeho přátel a zaměstnanců. Všichni byli odsouzeni, včetně žen, za špionáž a velezradu. Dědečka i jeho kamaráda popravili. Není překvapivé, že od první chvíle se vyšetřování chopila StB, která mučením dostala z většiny lidí doznání. Z materiálů vyplývá, že výpovědi jsou téměř slovo od slova stejné, pořád se opakují dokola tytéž věty, podepsané stále víc roztřeseným, až dětským písmem. Narazila jsem na výpověď bachaře, kterého rovněž vyšetřovali, a ten potvrdil, že dědeček byl celé dny držen v železech. Brněnský Cejl patřil k věznicím, jež vypadaly jako ve středověku.
Co dělala tvoje babička?
Když se to stalo, bylo jí 34 let a měla tři syny. Kromě asi tří rodin ji všichni ve vesnici zavrhli a přecházeli na druhý chodník. Dostávala jen ty nejpodřadnější práce a přežila pouze díky pomoci svého bratra a rodičů. Celý život už pak zůstala sama.
A po revoluci?
Babička a její synové zažádali o navrácení majetku. Zdánlivě banální restituční spor se táhl neuvěřitelných 28 let! Šlo o kombinaci několika věcí. Justice stále prolezlá komunisty, protistrana protřelých tunelářů a mafiánů, korupce a také zjevná a možná i záměrná pochybení ze strany státu. Po neuvěřitelných peripetiích jsme místo kdysi prosperujícího podniku dostali zpět doslova vyrabovanou ruinu.
Kdo byli vaši protihráči?
Na počátku stál postkomunistický management státního podniku Moravskoslezské dřevařské závody, který celý podnik a s ním protiprávně i naši pilu zprivatizoval, později klasická konkursní mafie. Až po navrácení majetku jsme zjistili, že celý areál nezákonně zatížili zástavami za bankovní úvěry u IPB ve výši téměř 100 miliónů korun. A tak naše 85letá babička dostala od konkursního správce dopis, aby tento „dluh“ uhradila, nebo jí pila bude znovu odebrána! Majetek byl navíc zatížený různými exekucemi a podobně. Tohle vše jsme museli zlikvidovat soudní cestou v několika návazných právních sporech.
Jací právníci proti vám stáli?
Mozkem protistrany byl dlouhou dobu bývalý právník Gustáva Husáka, jistý doktor Ivan Králik. Paradoxem dějin tentýž Králik, kterého můj táta vyhazoval z prezidentské kanceláře těsně po revoluci. Dodnes mě mrzí, že babička ani táta se úplného konce soudů nedožili. Dřina a energie mých předků tak byly násilně dvakrát znehodnoceny. A to je ten věčný začátek, o němž jsi mluvil.
Já myslím, že vyšší spravedlnost tyhle lidi spravedlivě ocení.
Možná. Chci tomu věřit. Mluvíme vlastně stále o stejné sortě lidí. Začínali také za minulého režimu a jejich (ne)morálka zůstala stejná. Možná se ale také dočkáme toho, že příště budou ve Vladislavském sále přebírat medaili za zásluhy o hospodářský rozvoj oni.
Rebeka Křižanová-Bartůňková vystudovala žurnalistiku na fakultě sociálních věd UK. Dva roky působila jako dokumentaristka v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Od roku 1995 pracovala v České televizi jako reportérka a moderátorka investigativního pořadu Nadoraz. V letech 2006–2016 byla reportérkou pořadu Reportéři ČT. Od roku 2017 pracovala v České televizi jako dramaturgyně Centra publicistické a dokumentární tvorby.
