Zdravotnictví bez trhu vždy skončí jako socialistická bída, říká stomatolog Václav Bruna

Připomínáme si třicet let svobody. Vy jste, s nadsázkou řečeno, úplně prvním českým lékařem kapitalistou, přesněji založil jste první nestátní zdravotnické zařízení svého druhu v Československu. Koho jste tehdy „vykořisťoval“?

Můj původní záměr byl, že si tady, v Česku, budu vydělávat na chleba a na máslo bych si mohl vydělat na druhé straně hranice, v Rakousku, kde jsem si i jako emigrant vysloužil dle mnohých vysoké profesní renomé. Pak jsem počátkem devadesátých let vybudoval kliniku v Dolním Dvořišti. V mých „kapitalistických“ začátcích, jak říkáte, jsem vykořisťoval jen sám sebe, podotýkám, že nemilosrdně, manželku, sestřičku a recepční-účetní.

Jak se na vás tehdy místní lidé dívali? Dodnes je v našich krajích spojení trhu a zdravotnictví považováno pomalu za nemrav.

Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Když je někdo nenapravitelný nebo hloupý, tak zkrátka je nenapravitelně hloupý. Zdravotnictví bez trhu vždy skončí stejně: jako socialistická bída. Zpočátku byli lidé nedůvěřiví, to ano, kolegové zubaři se zase báli „rakouské konkurence“. Ale nakonec obecní zastupitelé v Dolním Dvořišti seznali, že z mých daní může mít obec slušný příjem.

A co pacienti? Jak se dívali na doktora, u kterého se platí?

Když zjistili, že porcelánová korunka tenkrát vyšla na osm tisíc korun, bylo to pro ně ohromně drahé. Oproti mým rakouským pacientům zdánlivě zřejmá finanční diskriminace. Neměl jsem totiž a nemám smlouvu s pojišťovnami. Zanedbanost zdravotnictví, zejména podfinancování na úkor vydržování ruských vojsk a vykrádání přírodního bohatství (uran), nemohlo vyústit jinak. Jsem představitel svobodného povolání – lékař na volné noze. Pak se ale rozkřiklo, že obci přišly na účet z mých daní za pouhého půl roku skoro čtyři milióny a české ledy vůči mně roztály. Starosta při pohledu na účet obce napoprvé ani nevěřil, že jsou jejich.

Emigrovali jste s manželkou do Rakouska v roce 1988. Z dnešního pohledu člověka napadne trochu absurdní otázka: proč tak pozdě?

Musím předeslat, že jsem býval tady, v Československu, armádním zubařem. Ačkoli jsem neměl ty správné „kádrové předpoklady“, proklouzl jsem šťastnou skulinkou dějin na vojenskou zubařinu v čase pražského jara, v relativně svobodném roce 1968. Pátého srpna jsem nastoupil do školy v Hradci Králové, a co se dělo 21. srpna, víme všichni. No a na armádního zubaře Brunu, který působil na Slovensku, hned při prvním oznámení jakési nesocialistické „lotroviny“ začala StB vést svazek. Vše vyvrcholilo v osmdesátém roce, kdy jsem na jazykovém kursu parodoval volbu Gustáva Husáka prezidentem. Sešlo se pár udání, někdo si potom pustil hubu na špacír, ke starým hříškům mi připočetli rozšiřování samizdatové literatury a Charty 77, odsoudili mě za pobuřování a poslali do basy v Ilavě. Já ovšem nic nepřiznal, zatloukal jsem ostošest. Když mě propustili, začali jsme o emigraci uvažovat, teroru jsme měli už plné zuby, což se nám podařilo, vzhledem k tehdejším okolnostem, až v osmaosmdesátém.

Ve své knize, kterou jste nedávno vydal, píšete, že vás udal švagr. To se až nechce věřit. Proč?

On byl neuvěřitelně ambiciózní důstojník a ambicemi uzemnil své vědomí i svědomí. Byla jakási rodinná sešlost, slovenská slivovica, špek, umíte si to představit, a já se uvolněně – je to přece v rodině – pustil do obhajoby Jana Palacha coby hrdiny. Obhajoval jsem i americkou armádu jako naši osvoboditelku. A tehdy začaly mé tahanice s tajnými. Tuto diskusi pomohl švagr vynést k StB i díky přítomnosti „čestného hosta“ – jeho šéfa.

Odpustil jste mu – třeba kvůli své ženě?

Odpustil. Na jeho žádost. Ale žádná vroucnost se už mezi námi nekonala. I jeho sestra měla potíže kvůli tomu, že před soudem její bratr vypovídal, ač mohl odmítnout.

Jaké to v kriminále, jak vy říkáte, v Husákově gulagu, vlastně bylo?