Márdi, zpěvák skupiny Vypsaná fiXa: Svoboda devadesátek profrčela a my si mysleli, že to takhle bude napořád!

Neznám moc rockerů, kteří by absolvovali rodičovskou dovolenou. Dobíral si tě někdo?

Ani ne, spíše jsem působil šokujícím, nebo aspoň hodně překvapujícím dojmem. U nás doma to funguje tak, že moje žena, když něco objeví, pošle mě to prozkoumat. Třeba kojenecký plavání! Vůbec jsem netušil, že něco takovýho existuje. Zvláštní zážitek, najednou jsem byl jedinej chlápek v tomhle ženským světě. Asi se mě ty maminy ze začátku trochu bály, možná že byly krapet vyděšený. Možná si říkaly: Co to je za týpka? Dlouhý vlasy! Co tady bude vyvádět? Až pak, myslím, zjistily, že jsem neškodnej… Víš, co mě na tý situaci bavilo? Během prvního půlroku jsem naposlouchal šíleně moc muziky. Dítě ve fázi ležáka, vezmeš kočárek, nasadíš si sluchátka a chodíš a chodíš. Ta rytmická chůze s muzikou v uších byla boží! Později, když jsme hlásili dceru do Montessori školky, kde byl nával, tam měli bodování…

… počkej, jako autor projektu Mixle v pixle a občasný zpěvák Kašpárka v rohlíku jsi tam musel mít přednostní místo, nebo se pletu?

Paradoxně ne! Bod navíc jsem nedostal za zpívání s Kašpárkem v rohlíku, ale třeba za to, že jsem se účastnil ranního kursu v sobotu v devět. Jmenovalo se to Respektovat a být respektován. Někdy po pátečním koncertě dost tvrdej zážitek, často jsem to tam promžoural. Ale pár fíglů jsem použil, i učitelky říkají se smíchem moje heslo: „Sorry, montesorry!“ No, a dnes je dceři už jedenáct.

Na podzim roku 1989 ti bylo patnáct let, předáváš dceři zážitky z té doby?

Hrozně ji zajímá, jak jsme to měli ve škole. Vedeme dlouhý debaty, pro ni je ta doba totální sci-fi. Nevěřícně na mě zírá, když vyprávím, jak jsme museli dávat ruce za záda, jak nám říkali příjmením, a že i vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych řekl učitelce křestním jménem, ani „pančitelko“, jenom soudružko. A že o přestávkách jsme museli rotovat se svačinou po tmavé chodbě a že když jsme ji vyhodili, okamžitě nás někdo nabonzoval.

Jak na vyprávění reaguje?

Je v šoku nebo se tomu pobaveně směje, její škola je úplně na pohodu a na rozdíl ode mě tenkrát se tam těší. Zodpovědnosti se učí tak, že jim nikdo nic přímo direktivně nenakazuje, děti mají seznam takzvanejch elips, který dostanou na začátku roku, a ty si samy plněj podle svýho tempa, teprve když se na něco vykašlou nebo něco neudělaj’, přicházejí důsledky, ale ne tresty. Když jsem tam přišel poprvé ze svýho vzdělávacího vesmíru, vůbec jsem nechápal, jak to může fungovat. Ale ono funguje. Já sám byl na podzim 1989 ve druháku na malém provinčním gymplu v Přelouči, kousek od Pardubic. Totáčská zaprděnost malého města. Nic se tam nesmělo, když jsi měl na sobě džíny, šli po tobě. Až jednou si takhle přijedu vlakem ze školy a celý pardubický nádraží bylo volepený namnoženejma fotkama, jak fízlové na Národní mlátili lidi.

Kdy to bylo?

Myslím, že v úterý (21. listopadu 1989) po odpoleďáku. Ve středu, když se přišlo do školy, dobrá příhoda! Tím, že ve škole vládla hodně připosraná atmosféra, všichni se báli cokoli rozjet. My druháci jsme věděli, že se už bouřej i učňáky, ale u nás pořád nic. Naběhli jsme s jedním spolužákem ke čtvrťákům do áčka, že ty vedlejší čtvrťáci se už vzbouřili a šli do šaten. Jak se zvedli oni, zvedlo se všechno. Najednou jsme stáli v šatnách, přišel ředitel a ptal se: „Jaké máte požadavky?“ Nikdo nic nevěděl. Jen my dva – s tím spolužákem – jsme se potutelně váleli smíchy. Pak už se to rozjelo. Do školy se chodilo diskutovat. A protože mě na začátku školního roku, vlastně z recese, aby nebyl předsedu třídy takovej ten předurčenej typ, zvolili, tak jsem chodil jako zástupce třídy na všechny diskuse do tělocvičny. No, ze začátku to nebylo nic geniálního, spíše debaty o tom, jak je to celé na hovno, až se to najednou uvolnilo a propukla zvláštní anarchie. Myslím, že díky Studentskému vysílání v Československé televizi. Okamžitě vznikl školní časopis, i my druháci si udělali vlastní. Chytli se i někteří učitelé, třeba náš češtinář začal probírat literaturu, která se dřív nesměla. Což bylo skvělý, zvlášť pro mě, který ještě pár let předtím na základce u nás v Pardubicích měl v sedmý třídě problém kvůli referátu z knížky. Vybral jsem si Mňačkovu Smrt si říká Engelchen. Přečetl jsem to ve třídě a učitelka: „Okamžitě do kabinetu!“ Přijdu tam a ona, echt komunistka, spustila: „Víš, že Ladislav Mňačko je zakázaný autor!“ Já na to: „Nevím, to máme doma, co je špatného na knížce o partyzánech?“ Takže průser a máma musela do školy!

Jak se na společenskou situaci díváš dneska, po těch třiceti letech?