Česká učitelka v Dubaji: Děti mně lichotí, mám totiž stejnou tašku jako jejich služka!
Sloupky Blanky Solařové-Calibaby znají čtenáři z tištěného Reflexu. Před časem vydala mimořádně úspěšnou knihu s názvem, jenž napovídá mnohé – Šílená Češka v Dubaji. O čem je? Třeba o tom, jaké je učit zdejší děti.
Jaké je učit děti, jejichž rodiče mají v garáži zaparkované Ferrari a největší problém v jejich domácnosti nastane, když jim uteče čtvrtá služka?
Je to úžasně zábavné, protože děti, které vyrůstají v takovém prostředí, vůbec nechápou naši kulturu a „chudobu“. Ptají se: „Miss, jak to, že vy nemít nejnovější iPhone?“ A já na to: „Mohammade, sundej si okamžitě tu bundu Luis Vuitton, víš, že do školy musíš nosit uniformu!“ Kromě toho Arabky jsou v projevech svého neštěstí velmi dramatické, a když jim uteče nějaká ta služka, čekejte potoky slz a zvolání: „Já celou noc nespat, muset do nemocnice a vůbec nejíst, skoro umřít hlady, protože nikdo neuvařit a já pak muset objednávat z restaurace!“
Předhazují vám, že jste chudá?
Kdepak, jen mi občas děti lichotí: „Jé, Miss, vy mít úplně stejná taška jako moje služka…“ No a v jejich slovní zásobě naprosto chybí předměty jako smeták, lopatka, hadr. Musíte jim ukázat video, které rasisticky ilustruje nějakou ženu tmavší pleti, jak šůruje palác, a teprve potom dětem dojde, že tyto předměty vlastně už někdy viděly.
Jsou tyhle děti jinénež naše?
Určitě. Jsou nepraktické, nesamostatné, ale jakožto jejich „Miss“ si připadáte coby carevna. „Moje Miss mít krásný vlasy, krásný mejkap, krásný vysoký boty…“ Dále mne neustále lanaří na islám, abych aspoň v tom dalším životě mohla mít to Ferrari a služky a aby mohly být se mnou. Arabské děti vás také neustále zvou domů na večeři, na narozeniny, na svatbu sestřenice a tak dále. Párkrát jsem opravdu šlav a připravili mi málem zlatý trůn. Takhle to asi v Česku nechodí, že?
Máte ve třídě třídního šprta?
Každý rok se objeví jeden či více šprtů. Pokud je jich více, situace je zábavnější, protože se snaží jeden druhého přešprtat. Třídní šprt se nejenom učí a snaží, ale zároveň i podlézá, což já mám ráda. Musela jsem dokonce pro šprty vymyslet originální funkce, aby se cítili důležitě a věděli, že si jejich nadměrné úslužnosti vážím. Například třídní osvěžovač vzduchu, kterého vybavím levným parfémem a při případném zápachu ve třídě pak osvěžovač vzduchu zlé duchy zahání. Jedna dívka mi uklízí stolek, jiná je hledačka mobilu Miss Blanka a pak mám samozřejmě i manažera, který mi spolehlivě připomíná, kdy mám službu na hřišti, kdy supluji a tak.
A lumpa?
Opět, každý rok se objeví jeden až pět (někdy i více) dětí, které dokáží ze třídy během několika sekund vyrobit kůlničku na dříví, perou se a při výuce fonetiky si cíleně vybírají slova jako SHIT nebo BITCH – no, snažím se zachovat vážnou tvář. Během inspekce se ale většinou domluvím s kolegyní a tyto děti vysílám k ní do třídy, aby inspektora neposlaly někam. Momentálně učím Ahmada, který se chodí během matematiky prát na hřiště se čtvrťáky a potřebuje sedmnáctkrát za hodinu na záchod.
A když ho nepustíte?
Tak uteče a na záchodě pokecá se záchodovou Miss, případně ozdobí zdi nějakými „výběrovými“ slovy a pak si jde stěžovat koordinátorce, že ho bolí pravá ruka a levou nemůže psát. Jen když používáme při výuce iPady, Ahmed na záchod nepotřebuje, protože okamžitě najede na Safari a vyhledává fotografie „sexy girls“. Najednou psát může.
Kam jezdíte na školní výlet?
Z Kanady jsem byla zvyklá, že děti by se měly na výletě něco nového naučit, ale tady jsou populární všelijaké zábavní parky, kde se vybaveny několika sty dirhamy děti narvou zmrzlinou, „Bebsi“ (Arabům dělá problém výslovnost P), smaženou kozou a dalšími dobrotami. Na kolotočích se pak pozvracejí, v komplexu se poztrácejí a mobilem volají z výletu domů, že nemohou najít učitelku…
