František Kinský: Pochybuji, že oligarchové dávají svoje schopnosti do služeb státu

Vaše tvář je známá díky se­riálu České televize Modrá krev. Jste v něm průvodcem po historii tuzemských šlechtických rodů. Jak jste se k tomu dostal?

Seriál vznikl na základě našeho letitého přátelství a dohody s režisérkou Alenou Činčerovou. Jednoho dne jsme mluvili o tom, že by bylo zajímavé zdokumentovat osud restituovaných majetků. Mnohé z nich byly po době minulé vráceny ve zdevastovaném stavu, a tak nám přišlo interesantní podívat se na ně s odstupem dvaceti let. Navíc všechny jsou už v rukou další generace, takže nás zajímala i otázka, jak a s jakou odpovědností přistupuje následnická generace k započaté práci otců. Starají se se stejnou odpovědností? Jak vnímají zděděný úděl?

A starají se?

Jednoznačně. O svěřené majetky se opravdu starají dobře, rodová sídla a památky zvelebují a mnozí otevřeli i dříve nepřístupné objekty veřejnosti.

Kinští jsou jedním z nejznámějších českých rodů, původně z Litoměřicka, první zmínky pocházejí už z 13. století, rodové jméno bylo zpočátku Wchynský. V Modré krvi se setkáváte s řadou svých příbuzných. Překvapil vás, ať už příjemně, či nepříjemně, nějaký objev týkající se vašeho rodu?

Díky mému dědečkovi, který byl skvělým a nesmírně vzdělaným historikem, a i díky určitému osobnímu zájmu o dějiny mě v podstatě z rodinné historie nic nepříjemně nepřekvapilo. S režisérkou Činčerovou a štábem jsme zažili mnoho krásných setkání, a protože se s většinou hlavních aktérů znám a jsem s nimi v kontaktu, tušil jsem, že atmosféra při natáčení bude přátelská a vstřícná. A pak: o předcích bychom měli smýšlet jen v dobrém. Nějaký ten drobný přestupek je stejně dávno zavátý časem. Z nynějšího pohledu není ničím jiným než dějepisem.

A má smysl stále připomínat historii šlechty, když tituly zrušila už Masarykova republika? Není to jen nostalgie po zašlých časech či odlesk bohatství a privilegií nashromážděných vybranými rodinami v průběhu staletí?

Rozhodně není. Masarykova republika zrušila šlechtické tituly, ale na rozdíl od socialistické ideologie nezrušila ani nepokroutila dějiny. O nostalgii podle mne nemůže být řeč. Díky našim předkům můžeme nyní obdivovat krásu úžasných uměleckých památek. Bez vybraného vkusu našich předků a jejich vztahu ke krásnému umění by mnohé z nich nevznikly a nepřežily by další generace.

Fungují mezi historickými rody nějaké zvláštní vazby? Kupříkladu, když Kinský potká Schwarzenberga či Dietrichsteina, dílo se snáz podaří?

Určitě ne. Spíš jde o pocit, že nejednáte s někým, kdo je cizí. Vždy se můžete odvolat na příbuznost nebo rodinné vazby z historie a to jednání přece jenom otevírá dveře.

Kinští jsou rozvětvený rod. Žijí v Česku, Rakousku, Německu, Nizozemsku. Stýkáte se? Myslím tím takové ty rodinné srazy, přijede tetička z Lichtenštejnska, strýc z Vídně…

Jsme samozřejmě v kontaktu, i když dávno ne v tak intenzívním, jako tomu bývalo dříve. Nyní se hlavně potkáváme na svatbách nebo při daleko smutnějších příležitostech, jako jsou bohužel pohřby. Před deseti lety jsme společně se dvěma členy naší rozvětvené rodiny uspořádali rodinné setkání. Rozeslali jsme na čtyři sta pozvánek a přijelo více než sto dvacet účastníků. Každý měl barevně označenou jmenovku, aby se vědělo, ke které větvi rodiny kdo patří. Mnozí se viděli poprvé v životě. Nejvzdálenější příbuzní dorazili až z Bolívie. Užili jsme si nádherné tři dny v Kostelci nad Orlicí, Chlumci nad Cidlinou a ve Žďáru nad Sázavou. Určitě si to zopakujeme.

Zaslechla jsem takovou říkanku: „Kinský, tři zuby svinský.“ To je nejspíš pomlouvačná říkanka, že? V erbu sice máte tři zuby, ale vlčí.

Tuto říkanku neznám. Její podstata bude asi v jiné říkance. Kdysi prý jeden Kinský napsal svému příbuznému: „Já jsem hrabě Kinský a posílám Ti h…. svinský.“ A od hraběte Defours dostal odpověď: „Já jsem hrabě Defoury a posílám ti ho tři fůry.“ Jinak zuby jsou opravdu vlčí.

Při pročítání historie rodu jsem nabyla dojmu, že řada jeho členů žila dosti nestandardní život. Jen namátkou, jeden na přelomu 16. a 17. století zfalšoval listiny kvůli povýšení do panského stavu, pár z nich minula oprátka pouze shodou okolností – například z politických důvodů Radslava jen díky útěku po Bílé hoře či Václava z Chlumce nad Cidlinou, který byl zase trošku podvodník. Lze o Kinských tvrdit „ať padouch, či hrdina, jsou jedna rodina“?