Prsa vám nesmí narůst, z bot vyléváte krev. Balet je nemilosrdně krutý, říká Miřenka Čechová
Tanečnice, choreografka, divadelní režisérka a spisovatelka Miřenka Čechová (37) na přelomu milénia vystudovala klasický balet na státní Taneční konzervatoři Praha. Její autobiografický experimentální román BALETKY, který brzy vydá nakladatelství Paseka, obnažuje a ironizuje tuzemskou výuku baletu i poměry v tomto náročném umění. Více si poslechněte v našem podcastu nebo přečtěte v šestistránkovém rozhovoru, který vyjde v Reflexu č. 5/2020. Zde nabízíme pár bonusových otázek, které se do tištěného Reflexu nevešly.
Miřenko, váš rukopis vznikal za zajímavých okolností, které ovlivnily formu výsledné dvousetstránkové knížky…
Napsala jsem ji loni v zimě takřka výhradně během pauz mezi kojením, když syn spal – proto jsou jednotlivé kapitoly tak krátké, různě dlouhé, a příběh na přeskáčku. Zaparkovala jsem pokaždé kočárek hned před kavárnu, abych na Mikiho přes sklo viděla, a nabušila do počítače, co bylo třeba. Jakmile se peřinka začala vrtět, bylo mi jasné, že teď musím dospět k pointě, děj se co děj, nebo to zapomenu.
Věděla jsem, že baletky se nikdy pořádně nenajedí a že z baletních špiček po tréninku vylévají krev, ale až z vaší knížky jsem se dozvěděla, že odmala jedna druhé sedají na nárty, že je zatěžují klavírem i nohou od stolu…
Nebo si do nich bouchají na radu jedné naší profesorky, aby byly větší. To je ruská baletní klasika.
Filmoví diváci milují dobré vykreslení baletky na pokraji nervového zhroucení, jako v oscarových snímcích Červené střevíčky (1948) s Moirou Shearerovou a Černá labuť (2010) s Natalií Portmanovou. Umíte si představit svoji knihu zfilmovanou?
Jo. Ale hrát bych v tom nechtěla.
Jsou všechny pražské taneční konzervatoře – Duncan centre, Taneční centrum Praha, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola – stejné?
Rozhodně ne. Státní taneční konzervatoř Duncan centre je škola, kam bych byla ochotna poslat své dítě, pokud by opravdu hodně chtělo tančit. Začíná se na ní až v patnácti a je zaměřena na techniku Duncan, jako jediná v Česku se soustředí na současný tanec, ctí tradici legendární americké tanečnice Isadory Duncanové. Duncan centre pěstuje svobodné umění, jeho absolventi zdobí nezávislou taneční scénu. Mají hodiny baletu, ale není primární, věnují se spíš alternativě. Oproti Duncanu je moje mateřská Taneční konzervatoř hlavního města Prahy tradičnější a asi prestižnější, ale neponechává žádný prostor pro vlastní tvorbu a vychovává výhradně klasické tanečníky. Ty další školy neznám.
„Trávu kouříš hlavně kvůli J. X. Doležalovi, protože o tom psal v Reflexu, a kdybyste se náhodou potkali, tak abys s ním měla společnou řeč,“ píšete v Baletkách. Nebo: „Sluníčka jsou prej teď nejlepší, úplně jak o tom psal J. X. Doležal, tady se teorie mísí s praxí.“ Vaše hrdinka a její spolužáci si na konzervatoři kupovali drogy na základě rad JXD v Reflexech z devadesátých let…
…protože můj táta si kupoval Reflex a já mu ho kradla! Když je člověk v pubertě, samozřejmě se ztotožňuje s rebely a tím JXD vždycky byl. Navíc psal o věcech, které mě nesmírně zajímaly, o legalizaci marihuany, o experimentech… Hodně mě ovlivnil.
Vy sama jste na konzervatoři kouřila, zvracela, experimentovala s drogami, držela diety, pila jablečný ocet, pak objevila projímadlo a v osmnácti přestala jíst, aby vás pustili na jeviště jako vaše literární alter ego?
Prožila jsem od všeho trochu, to prostě patřilo k dospívání i k tanci. Třeba problémy s postavou jsem na rozdíl od mnoha přítelkyň nemusela řešit, ale jeden čas jsem měla k bulimii docela blízko. Jasně že jsem stejně jako všechny moje sestry na internátu držela diety, nesměly jsme jíst normální večeře, jen ovocné balíčky, a tak jsme se na noc narvaly tukovými rohlíky, které byly volně k dojezení. Hlad jsme zažívaly prakticky denně. Dnes už jím úplně normálně, ale pořád se živím tělem, takže sním jen tyhle dvě palačinky a ty další tři už si nedám.
Rozhodla jste se hned po absolutoriu s baletem skončit. Po paralelním studiu na DAMU a HAMU, kde jste získala doktorát z režie fyzického a mimického divadla, se věnujete hlavně pohybovému divadlu. Dívají se na vás, tanečnici, baleťáci svrchu? Jako druhdy na Michaila Baryšnikova, když začal dělat „nějakou modernu“?
To nevím, jak se na mě dívají, nejspíš nikdy žádné moje představení neviděli. Ale třeba starší spolužák Jiří Pokorný, který tančil v Nederlands Dans Theatre, nám do Spitfire Company dělal choreografii, a třeba někdejšímu dlouholetému uměleckému šéfovi Baletu Národního divadla Petrovi Zuskovi se líbila Miss AmeriKa, ten je taky otevřený novým vlivům. Každopádně současný tanec je tak moc vzdálený od klasického baletu, že vzájemné porozumění a provázání těchto dvou světů, třeba ve formě spolupráce, bude ještě nějakou dobu trvat.
Spolu s manželem Petrem Boháčem jste založila již zmíněný soubor Spitfire Company, ovšem říká se, že manželé by spolu neměli pracovat, natož podnikat. Jaké to je v tak extrémní a nezvyklé profesi, jako je tanec a fyzické divadlo?
Petr pochází z úplně jiného prostředí, je vystudovaný bohemista, ohromný intelektuál. Myslím, že se navzájem dost inspirujeme, i když se taky kritizujeme a jsme na sebe přísní. Všechno si hodnotíme, nepustím nic ven, pokud by si myslel, že to není dobré. V normálním životě jsme trochu nepraktičtí, třeba nevlastníme žehličku ani záclony a dlouho jsme neměli dveře, ale v soužití partnerském a uměleckém nám to jde dost dobře.
Vašemu synkovi Mikimu je rok a je to velmi živé dítě. Jak vedle mateřství zvládáte práci?
Po porodu jsem si dala luxus čtyř měsíců, kdy jsem nic nedělala. V USA se do práce běžně chodí po šestinedělí, ve Francii ne déle než po třech měsících. Ale začala jsem zlehka, spíš jsem režírovala a hrála jen svoji Miss AmeriKu, kde převážně rapuju, tančit jsem začala až po půl roce. První půl rok jsme se s mužem o péči dělili spravedlivě: půl dne zkouším já, půl dne zkouší Petr. Teď je to jiné, Petr se stal šéfem Paláce Akropolis, takže nastoupila hlídačka. Docela mi vyhovuje čtyřhodinový pracovní den, jsem děsně efektivní a zbytek času věnuju synovi. Výjezdy do zahraničí, rezidence nebo túry jistí babičky. Na to, že je Mikimu rok, toho s námi obletěl už dost. Volný čas v podstatě nemám – už se těším, až budu v důchodu!
Velký rozhovor s Miřenkou Čechovou najdete v Reflexu č. 5, který je v prodeji od čtvrtka 30. ledna 2020 >>>
