Brexit je konec živé britské kultury v Evropě, říká fotograf Kevin Cummins

Co tady vlastně děláte?

To je velmi existenciální otázka. Fotím. Zavolali mi, tak jsem tady. Na USB Band se těším, poslechl jsem si je a rozhodl se, že nabídku přijmu. Lidé si často myslí, že podobné eskapády nepodnikám. Říkají si: „Ty jeho fotky mě budou stát majlant a on stejně nepřijede, co bych mu volal!“ Ale když mně někdo nabídne focení, které mě zajímá, rád si vyjedu po ­Anglii nebo po Evropě. USB Band jsem si po­slechl a moc se mi líbil – rád pracuju s méně známými hudebníky. Pamatuju si, jak nadšený jsem býval za mlada, když mě některá z kapel nechala, abych je fotografoval. Je čas vrátit společnosti to, co mi dala.

Stál jste u úplných začátků Sex Pistols a Joy Divison, máte právo víc než kdokoli jiný říct, že „každá kapela byla jednou neznámá“.

No. Joy Division byli dlouho takzvaně známí v Manchesteru, tam na ně chodilo třeba 300 lidí, ale už v sousedním Halifaxu na ně dorazilo sotva dvacet diváků. Chodil jsem s nimi do zkušebny, do studia a často je ani nefotil, jen se tak díval. Od té doby si myslím, že je důležité, aby každá kapela měla svého ikonografa, autora charakteristických snímků. Škoda že na to nejsou peníze. Dnes o sobě dávají kapely vědět všechno. Tehdy, v sedm­desátých letech, nic.

V osmdesátých letech ale přišly na řadu vaše fotky.

Když jsem pracoval pro týdeník NME, často jsem radši ani nefotil v zákulisí, zdálo se mi to příliš intimní. Dnes vidíme na Instagramu dost z toho, co vidět ani nechceme. Kdysi jsem jako mladý miloval ­Davida Bowieho a Bryana Ferryho. Nevěděl jsem, co snídají, a nechtěl bych to vědět ani dnes. Stejně tak mě nezajímá, jaké noviny čítával David Bowie po ránu. Místo toho jsem si představoval, že žije v dokonalé, tajemné, vesmírně lodi. Zní to možná trošku přehnaně, ale tajemství je pro celebrity zásadní ingrediencí. Škoda že se jí teď tak dobrovolně zbavují.

Proč zrovna ve vašem rodném Manchesteru se zrodilo tolik skvělých kapel?

Cítím tady historicky velice silnou spojitost mezi pracující třídou a špičkovou pop-music. Rozumíte, pro nás byly fotbal a muzika vždycky cesta, jak se na chvilku dostat z toho debilního světa, ve kterém žijeme. Hudba byla doménou dělnických oblastí už od dob Beatles. Naší generaci v uměleckém vyjádření navíc nesmírně pomohla Margaret Thatcherová – i když se o tom ve školách neučí. Po válce bylo totiž v Anglii hodně baráků, ve kterých se dalo krásně squatovat. A v sedmdesátých letech se ukázalo, že odtamtud proudí kreativita – že když máte squat na zkoušení, nemusíte mít práci, můžete se jen tak poflakovat kolem, nic vás to nestojí. Je pro mě těžké si to přiznat, ale britská muzika by bez thatcherismu nebyla tím, čím je.

V čem přesně?

Thatcherová na konci sedm­desátých let vytvořila program pro mladé, Youth Opportunity Programme, aby pomohla nezaměstnaným najít práci. Pak na to navazoval ještě podobný tréninkový program. V praxi to znamenalo, že ti kluci a holky – říkalo se jim Yopers nebo taky Yoppiers – dostali 45 liber týdně a mohli si dělat, co chtěli. Většina z nich tu podporu utratila za marihuanu, takže Thatcherová nám v podstatě všem platila trávu. Kulturní a hudební kreativita, která v osmdesátých letech jen kvetla, vzešla od těchhle poflakovačů, podporovaných její konzervativní vládou. Jo jo, to byla naše punková královna! Ještěže o tom všem neměla ani potuchy, určitě by nám to zakázala. To, že byla tak zaměstnaná ruinováním naší země, se ukázalo jako veliká výhoda.

Kterou kapelu řadíte k největším úspěchům Margaret Thatcherové?