Swing zažívá renesanci, zve na Ples Reflexu zpěvák Ondřej Havelka
V loňském roce rozjela naše redakce dosud nevídaný projekt Hvězdy Reflexu, jehož smyslem je celoročně hledat ty, kteří mají na svědomí často nenápadné, ale přesto hvězdné chvíle. Celý projekt vyústí ve veřejné ověnčení a vzdání pocty našim osobnostem 27. února 2020, kdy se uskuteční první ročník Plesu Reflexu ve Velkém sále pražské Lucerny. Ráz taneční zábavy bude režírovat Ondřej Havelka se svými Melody Makers, kteří mixují pulzující rytmy swingu se strhující show plnou humoru. A právě posledně jmenovaný hovoří o svém vztahu k plesání a o večírku, který by ho bavil.
Vy sám za sebe: jste plesový typ?
Moc ne. Na plese se nejlépe cítím jako dodavatel hudby. Málokdy jsem se cítil tak trapně jako na svém maturitním plese. Když na pódiu vyhrávala nejmenovaná, leč zaměnitelná taneční kapela hrající „populární melodie“, skřípal jsem zubama. Sami jsme později na maturitních plesech, ať už s OPSO, nebo později s Melody Makers, občas vystupovali, ale mnohdy to bývalo dost rozpačité. Dřív bylo zvykem, že se v patnácti chodilo do tanečních. Pro mě to bylo taky k nepřežití, ale aspoň se jeden naučil základní kroky standardních tanců. Dneska už to není pravidlem. Musím říct, že na Moravě bývá mnohem lepší atmosféra, tam jsou lidi spontánnější a tancujou rádi. Pak ale bývaly plesy, které si ještě v osmdesátých letech pořádaly různé partičky a spolky samy pro sebe. Vzpomínám na úžasné plesy Spolku balónového létání, které pořádal výtvarník Vráťa Hlavatý, anebo Palety vlasti. Památný byl třeba Ples na ledě ještě na staré Štvanici. To byly krásné, podloudné akce, na nichž se scházeli umělci a intelektuálové. Nešlo o plesy z povinnosti, ta setkání měla ironický či recesistický charakter, což byl úplně jiný kalibr zábavy. Obyčejně jsme tam hráli s Classic Rock’n’Roll Bandem, který nastupoval po půlnoci. Na to moc rád vzpomínám.
Přesně tenhle dvojkoncert jsem měl v Lucerně na maturitním plese i já v roce 1982.
My s nimi moc rádi hráli. Kapelník Pepa Pilař exaktně dbal na autentický zvuk, který znal ze starých rokenrolových nahrávek. Byl nesmlouvavý. V tom byla jeho kapela podobná té naší, v té touze po dokonalé autenticitě.
Po celé Evropě vystupujete s hudbou, která je pro taneční večer ideální. Všiml jste si, že jsou nějaké země posedlé plesy podobně jako my?
To ne. Obyčejně jsme zváni na swingové festivaly, k nimž patří samozřejmě tančírny. Ty ale navštěvují fanoušci tohohle žánru, kteří vědí, na co jdou, a umějí v sále udělat skvělou atmosféru. Jediné, co se plesu možná blíží, je takzvané gala, což bývá slavnostní, dost formální akce s koncertem a večeří.
Když jste začínali počátkem 80. let hrát, byl to pro mladé lidi kulturní šok. Vedle prefabrikovaného orchestru tu náhle k tanci hrála kapela, která dokázala autenticky navodit atmosféru první republiky, k níž všichni vzhlíželi. Jak to vypadá se vztahem mladých lidí k swingu dnes?
Musím říct, že zažíváme obrovskou renesanci. Mnozí mladí lidé jsou swingu hluboce oddáni, navštěvují speciální kursy, pořádají workshopy, na které si zvou ty nejlepší zahraniční lektory. A už to není pouze fenomén Prahy, silné centrum je i v Brně, Bratislaváci jsou napojeni na Vídeň. Je to obdivuhodné, protože třeba základní swingový tanec – Lindy hop – není úplně jednoduchý a chvíli trvá, než si člověk osvojí figury a způsob, jak vést partnerku.
Koneckonců, pro swing jste získal i svou dceru Rozálii, která s vámi vystupuje.
Já ji nepřesvědčoval. Odmalička se systematicky a do hloubky věnovala flamenku a někdy v osmnácti se najednou doslova zbláznila do swingu. Bylo to její rozhodnutí.
Musíte cítit pocit zadostiučinění.
Je pravda, že z toho mám radost. Každoročně v dubnu se do Lucerny sjíždí celá swingová Evropa. Večer bývá součástí Prague Spring Swing Festivalu, který pořádá studio Zig Zag a na nějž přijíždějí do Prahy nejlepší swingoví lektoři ze zahraničí. A všichni si pak svorně přijdou zatrsat na nás do Lucerny. Nechci se chválit, ale myslím, že jsme se za ta léta vypracovali ve světově respektovanou událost swingové sezóny.
Vaší domovskou scénou je Velký sál pražské Lucerny. Čím je jedinečný?
V Lucerně hrajeme rádi. Je dost velká, ale tak akorát. Jsme orchestr, jenž nehraje příliš nahlas, i při mírné amplifikaci ji pohodlně obsáhneme. Do sportovních hal se naše hudba nehodí a Lucerna je nádherný sál, nad nímž zahraničním lektorům, když ji viděli poprvé, spadla čelist. Domorodec navíc vnímá fakt, že zdejší genius loci už toho sakra zažil: hrával tady R. A. Dvorský, pak tu probíhaly fašistické i bolševické sjezdy, ale taky se tu boxovalo a vystoupily tu takové hvězdy, jako Ella Fitzgeraldová, Louis Armstrong anebo Duke Ellington.
Kdybyste měl, jako my v tuto chvíli v Reflexu, možnost ušít si ples na míru, jak by vypadal?
Asi by to byl swingový večer, na který by o půlnoci navázala rokenrolová kapela, protože rokenrol na svět velkých swingových orchestrů v padesátých letech přirozeně navázal. Anebo mě napadá, že by možná bylo hezké vrátit se na konec šedesátých let a uspořádat naivní psychedelický večírek s ohni, závějemi poletujícího peří a hudbou Primitives Group. To by mohlo být zábavné.
