Desetileté děti běžně koukají na porno a napodobují ho, říká autorka knihy o zneužívání na internetu

Proč jste se rozhodla vrhnout do emocemi tolik zatíženého tématu a strávit více než čtvrt roku psaním knihy Kdo chytá v síti?

Především mě zajímal osud těch mužů. Bála jsem se, jakkoli to bude znít hloupě, aby je ten film nějak nepoškodil, aby nebyli ukázáni jednorozměrně, jen jako predátoři. Aby měli prostor se vyjádřit, pokusit se obhájit. Jakmile přišla nabídka z nakladatelství Albatros, že by chtěli knížku jako doprovod dokumentu, bylo zřejmé, že místo plánovaného bonusového filmu udělám tohle. Anonymita, kterou jim zaručí knížka, je přece jen větší než u filmu. Já to totiž nejprve svému muži (Vítu Klusákovi, spoluautoru dokumentu V síti; pozn. red.) nevěřila. Vyprávěl mi, co se děje na natáčení, a já nad tím mávala rukou. Přišel třeba z castingu, kde vybírali herečky, s tím, že ze třiadvaceti zúčastněných mělo devatenáct bezprostřední zkušenost se sexuálním obtěžováním nebo zneužíváním na internetu. Po prvním z deseti natáčecích dní v ateliéru mi říkal, že ještě když dopisovali profil Míši Soukupové, alias Terezy Těžké, tedy kolik měří, jaká hudba se jí líbí a tak dále, že už v ten moment je oslovilo šestnáct mužů… Nebo vyprávěl o muži, který jedné z holek vyhrožoval, že když mu neukáže prsa, vrátí se mu semeno do těla a bude muset do nemocnice… I já, která byla tak blízko, jsem všechno brala na lehkou váhu.

Co vás přimělo zpozornět a přijmout fakt, že sexuální násilí na dětech v síti je zásadní a rozšířený problém?

Probudila mě až přímá zkušenost. Když mě Vít na začátku mé práce na knize posadil před otevřenou skypovou stránku jedné z hereček, které předstíraly dvanáctileté holčičky, do deseti minut jsem měla fotky přirození cizího kluka – a zjevně je to na seznamkách typu Lidé.cz normální. Zora Dušková, ředitelka Dětského krizového centra, mi vyprávěla, že k ní chodí desetileté děti, které běžně koukají na porno, ze své dětské přirozenosti ho napodobují se vším všudy a zvou k tomu děti šesti­leté…

Ve vaší knize si přečteme přepisy konverzací čtyř predátorů s dvěma herečkami předstírajícími školačky a také nahlédneme do nitra muže s pseudonymem Jaroslav, který se jako jediný rozhodl s vámi spolupracovat; souhlasil dokonce se záznamem své vlastní terapie u sexuologa. Jak jste ho pro spolupráci získali?

Během deseti natáčecích dní se třem holkám-herečkám ozvalo 2458 mužů, z nichž jsme oslovili nejméně dvacet pět vytipovaných. Bez úspěchu. Jen Jaroslav se sám od sebe omluvil dívkám, s nimiž si psal a skypoval – když minulý rok na jaře viděl crowdfundingovou výzvu k filmu a když si uvědomil, že se stal jeho součástí. Něco to s ním udělalo a sám se ozval. Pro rozhovor do knížky ho zřejmě přesvědčil můj postoj: že ho nechci soudit, že dostane prostor říct svůj názor.

Co je to za lidi, tihle predátoři?

Pouze tři až pět procent z nich jsou pedofilové, většina je podle sexuologů takzvaně psychosexuálně normální. Moje hypotéza zněla: Museli zažít něco špatného, když tohle dělají – člověk se přece rodí jako dobrý, a pokud začne dělat něco zlého, je to vždy reakce na pokřivený zážitek v jeho životě. Tohle jsem si chtěla potvrdit, ale nepotvrdila. Vlastně se teď vyrovnávám s poznáním, že zlo je autonomní nezávislá síla, se kterou musím počítat.