Čtvrtá série Stranger Things ničím nepřekvapí. Hraje na lacinou nostalgii a připomíná Vraždy v Midsomeru
Čtvrtou řadu Stranger Things Netflix potřebuje, protože se nyní nenachází v úplně nejlepší kondici, kdy mu ubývají předplatitelé, akcie brutálně ztrácejí na hodnotě a všude kolem roste konkurence. Tenhle seriál je po několika sériích takových rodinným stříbrem, které se v roce 2016 poprvé zablyštilo a my jsme začali ve velkém streamovat. Čtvrtou sérií tvůrci pojímají jako blockbuster. Každý díl má přes hodinu a jeden ze dvou posledních, které přijdou v červenci, bude mít dokonce dvě a půl hodiny.
První série skutečně působila, jako kdyby režírující bratři Dufferovi vzali staré véháesky, rozstříhali z nich pásky a organicky spojili všechny srdcové nadpřirozené bijáky z osmdesátek do jednoho. Bylo tam cítit všechno od E. T. – Mimozemšťana, hororů Johna Carpentera, Rošťáků či Evil Dead. Šlo o oslavu přátelství, kdy stačilo s kámoši sednout na kola, aby vás za městem potkalo největší dobrodružství vašeho života.
Tenhle pocit je ale strašně vzácný a často ho nemůžete navodit opakovaně – což jsme bohužel zjistili u dalších sérií, které v neúprosné hollywoodské logice musely následovat. Hrdinové jsou teď rozdělení mezi Hawkinsem a Kalifornií, když ale v malém městečku začnou znovu umírat děti, Eleven se znovu pokusí získat svoje ztracené schopnosti, aby porazila další zlo, které vyhřezlo z temného zásvětí. Už to celé trochu připomíná variaci Vražd v Midsomaru, kdy si říkáte, jak je možné, že se z prokletého města těch pár přeživších ještě neodstěhovalo.
Je to tak vlastně content, obsah, který může v jakoukoliv chvíli skončit a vůbec nic se nestane, anebo také může donekonečna pokračovat. Jasně, tvůrci oznámili, že pátá série bude poslední, už u čtvrté ale máte pocit, že po nás jen chtějí, abychom strávili nekonečné hodiny s oblíbenými hrdiny, jimž se děje zas to samé v takové té nejhorší kombinaci, kdy je to předvídatelné, ale zároveň se může stát cokoliv.
Dětští a posléze teenagerští hrdinové byli skvěle nacastovaní, díky kostýmům a mejkapu opravdu vypadali, jako kdyby vypadly z osmdesátek, teď ale často mluví stejně jako dnešní teenageři a už vás příliš neoslní, když vypustí očividnou línou narážku na Vymítače ďábla nebo Policejní akademii, protože dnes na diváka nostalgicky pomrkává snad každý druhý film nebo seriál.
Stranger Things tak dělá z nostalgie bohužel jen bezzubou komoditu, což si uvědomíte třeba během čtvrté epizody, kde padne jméno Toma Cruise. Jeho druhý Top Gun totiž ukazuje, jak se také rochnit v nostalgii, ale poctivě, a nikoliv beze smyslu. A zároveň u toho vypadat mladší než Millie Bobby Brown.
