Výborný seriál ČT Pět let: Znásilnil mě a nemůžu se přes to dostat. Chtěla bych to vrátit
Pět let je seriál ČT o dvou lidech pět let po maturitě, kteří se spolu po maturitním plese vyspali, což každý z nich vnímá s odstupem času zcela jinak. Studentka žurnalistiky Tereza (Alžběta Malá) tvrdí, že byla znásilněna, a chce o tom napsat knihu, medik David (Samuel Toman) si není ničeho vědom a od plesu si na tu záležitost nevzpomněl. K příležiotsti dvojdílné televizní premiéry vydáváme dřívější epizodu pořadu Seroš X.
Seriál České televize Pět let dostal na 5. ročníku Mezinárodního festivalu seriálů Serial Killer v Brně hned dvě ceny: jednu mezinárodní v oficiální soutěži webových projektů střední a východní Evropy, jednu domácí za nejlepší ženský herecký výkon pro protagonistku Alžbětu Malou.
Koncept seriálu, tedy „jak to vidí on a jak to vidí ona“ či „kdo je agresor a kdo oběť“, není v ničem nový, v zahraničních formátech i různých edukačních videích jsme jej v posledních dvaceti letech viděli mockrát: na Pěti letech je ale kromě ryze českého prostředí cenných několik dalších věcí.
Jednak krystalicky čistá režie Damiána Vondráška, která dokáže srozumitelně vyjádřit pocity, náladu i napětí obou hlavních hrdinů. Jednak ostrý, citlivý a poctivě promyšlený scénář Sáry Zeithammerové, která spolupracovala už na letošním webovém seriálu ČT o středoškolácích TBH. Ta se v sebevědomě strukturované story, oproštěné od jakéhokoli humoru, nesnaží ublíženecky šťourat v minulosti, zajímá ji tady a teď: výsledkem je humánní, katarzní, byť trošku školometsky pedantické dílo.
Pět let má místy toporné dialogy, kdy se do malého množství slov musí vejít hodně informací, jak by se lidé k sobě měli chovat a nechovají (viz „vyšetřovací“ scéna Davida a jeho snoubenky Emy). V průběhu dílů ale poznáváme postavy i jejich okolí detailněji, tudíž jim i lépe rozumíme. Seriál je navíc vybaven jednoduchými chronologickými flashbacky z maturitního plesu, které na začátku každého dílu poodkryjí kousek z toho „jak to před pěti lety bylo“, čímž se ukazuje, proč se oběti znásilnění často ozývají až po letech a proč jim ani tehdy nevěří ani jejich blízcí.
Určitá autentická zjitřenost současné mladé generace se v Pěti letech velice zajímavě projevuje ve vztahu k rodičům: ti jsou v seriálu vyhořelí, přepracovaní, odevzdaní. Mají pocit, že jejich potomkům se ve finanční bavlnce, kterou jim připravili, musí žít báječně, že musejí dosahovat vynikajících výsledků; opak je pravdou. Když Tereza řekne matce: „Píšu knihu o znásilnění, mami, v osmnácti mě znásilnil jeden kluk,“ dozví se od ní, ať o své zkušenosti proboha mlčí, zakáže jí o tom psát, vždyť „Co tomu řeknou lidi!“.
David, kterému otec pro změnu radí, aby zatloukal, mezitím přichází o snoubenku, pomoc hledá u spolužáka Lukáše, který mu má dosvědčit, že to Tereza na maturitním plese „opravdu chtěla“.
Tereza pak musí odolávat tlaku kamarádek, které jsou často mnohem radikálnější než ona, a radí jí, že si David „zaslouží trest“. Tereza tlačí i sama na sebe, má ambice, ale vlastně neví, jak by se uplatnila ve společnosti, zároveň se nechce mstít… Až zkarikovaný je tlak knižního nakladatelství v podání „woke“ nakladatelky, která Tereze slibuje vydání prvotiny, ale pod pohrůžkou „Chceš, aby ta kniha zapadla?“ klade podmínky, jež mladá autorka plnit nechce…
Modelovou situaci doplňuje i důležitá otázka zveřejnění causy, toho, zda kniha vůbec vyjde. Tereza sama na konci seriálu říká: „Je to můj příběh. Je na mně, jak se rozhodnu s ním naložit.“
Seriál tak nepoukazuje na reálné kulturní války současnosti přímo, pomáhá ale odpovědět, z čeho plynou. Všechny ty nedořešené situace na (nejen) českých vysokých školách pramení z toho, že dosud nebyl zaveden žádný systémový mechanismus, neví se dosud, jak studenty i pedagogy v tomto ohledu vzdělávat, jak jim vše vysvětlit – v tomto ohledu poskytuje Pět let velmi dobrou službu.
