Sedm schodů k moci: Nový český seriál o Nagyové s Nečasem se jen rochní v politickém bahně
“Jsem novinář a taky pěkná svině,” uvozuje každý z dílů seriálu Sedm schodů k moci bulvární novinář, jedna z mnoha postav vlajkového projektu platformy Prima+, která chce diváky vykoupat v bahně, jímž je podle scenáristů Josefa Klímy a Lenky Hornové česká politika spojená s byznysem a médii. Vybrali si skutečnou kauzu Jany Nagyové a Petra Nečase, kterou ale ověšují dalšími motivy, aby mohli pohodlně říct, že vlastně vyprávějí fiktivní příběh. V jeho středu je ambiciózní Anna v podání Evy Podzimkové, která začne jako servírka v kantýně Poslanecké sněmovny, aby se postupně vypracovala až do nejvyšších pater politiky.
V tom jsou cítit ambice nejen protagonistky, ale i tvůrců, kteří měli unikátní možnost vystihnout nultá a desátá léta české politiky před příchodem Andreje Babiše, stvořit podmanivou antihrdinku nebo aspoň vyseknout politický thriller, bohužel se ale nic z toho nepodařilo. Sedm schodů k moci neodhaluje žádné nové souvislosti, protože v nich vidíte jen to, co chcete vidět a co vám bylo jasné po přečtení anotace – politika je divadlo, všechno je o vzájemných protislužbách a s veřejnými zakázkami se šmelí.
Tohle všechno neustále opakují Anně všichni kolem, až to i ona vezme za své. Jako divák se tak cítíte jako na přednášce nějakého ošlehaného, únavně cynického novináře, který vám má pořád potřebu sdělovat, že on rozhoduje o tom, kdo půjde nahoru a kdo dolů. Na výsledku je až příliš vidět, že za ním stojí dva žurnalisté, kteří umí věci popisovat, ale už v nich nevidí hlubší význam, tudíž se s nimi musíte prokousat úmorně blábolivými osmi hodinami, které jsou obrazově pouze ilustrativní, což je vůbec to nejhorší, co se může stát – když nedokážete vytvořit atmosféru filmovými prostředky.
Sedm schodů k moci se tak jen populisticky rochní v marasmu a podporuje skepsi z politiky, že ministerstva jsou “mlejnky na prachy”. Tvůrci si to zkrátka dělají hrozně jednoduché, zvlášť když podobně bulvarizují i psychologii svých postav, které přitom hrají herci z prestižních pražských divadel. Připomnělo mi to slovenský film Sviňa, který se také jen levně opájel zmarem, úpadkem a prohnilostí, k čemuž nevkusně využil vraždy Jána Kuciaka.
Na produkci primácké novinky bylo očividně hrozně málo času a ještě míň peněz. Když to vidíte, tak byste skoro až zaplakali, že z Česka odešla místní filiálka HBO, jež o české politice natočila sérii Bez vědomí, vtahující hru špionů v atmosféře strachu a nedůvěry, v níž nacházela kořeny současné politiky. Sebevědomější byl i polský Hater na Netflixu, v němž chtěl sociopat ne nepodobný Anně také překonat svůj nuzný původ a zapadnout do elitní společnosti, z níž ale cítil opovržení.
Tady se ale jen opakuje, že Annu někdo brutálně podcenil, že její cesta vzhůru byla promyšlená, přitom v seriálu stojí na náhodách a scenáristické ledabylosti, kdy se neustále tříští pozornost novými jmény, postavami, situacemi, tudíž z nikoho nejde skutečný strach a nikdo není dostatečně tajemný. Tvůrci pořád mrkají na diváka, že tohle je realita, až o ní nakonec neřeknou vůbec nic. Přitom se stačilo zaměřit na česky ulepený, poživačný nevkus elit, který ani velké peníze neskryjí. Třeba.
