Horor natočený jako červená knihovna. Seriál Iveta pokračuje ve vyprávění o truchlivém osudu Ivety Bartošové
Téměř na den přesně rok od premiéry první řady minisérie Iveta přichází druhá várka, opět z rukou scenáristy a režiséra Michala Samira. I ona má tři díly, odehrává se v 90. letech a běží od 5. května na Voyo. Anna Fialová v titulní roli těžce zkoušené umělkyně je opět skvělá, ale to je jedna z mála jednoznačně pochvalných věcí, které lze o Ivetě 2 říct.
Klíčové je slovo „jednoznačně“: protože co z výrazu minisérie je tvůrčí záměr a co je vyprávění vymknuté z rukou? Jestliže první trilogie působila jako telenovela s nechtěným humorem, dvojka vypadá jako horor vyprávěný postupy červené knihovny. Nálada je po celé tři hodiny poměrně konzistentní, ale tím spíš se vnucuje otázka, proč se epizody o době, kdy Bartošová byla v reálném životě na špičce své kariéry, tváří právě takhle.
Oficiální anotace druhé řady totiž začíná slovy „Iveta je na vrcholu“ a popisuje, co Bartošová v daném období, tedy v 90. letech, dělala: nahrávala desky, zahrála si ve filmu a v muzikálu, zazpívala si vysněný duet s Karlem Gottem, počala a porodila syna. Její kariéra ale v druhé řadě hraje jen minimální roli: Bartošová je drtivou většinu děje zavřená ve zlaté kleci luxusní vily svého partnera, skladatele Ladislava Štaidla popíjí, teskní, hádá se se Štaidlem a jen sem tam něco zazpívá nebo zatancuje.
Většina děje jedničky spočívala v tom, že se „děvčátko z Beskyd“ (Štaidlův termín) stává obětí slizkých chlapů, kteří jí sahají tu na stehýnko, tu na ramínko a zálibně ji svlékají pohledem. Ve dvojce už je „ulovená“ a zamčená na několik západů, a to vedle Ládi i psychopatem Romanem, který si ji odveze na chatu. Žádné drama se ale nekoná: Iveta je mátožná, teskně hledí vlahými zraky před sebe a pasivně snáší svůj trudný úděl. Celé je to nicméně snímané zasněnými záběry do protisvětla za doprovodu nevtíravé a jakoby emotivní hudby a dialogů opsaných z harlekýnek.
Konzistentní je na Ivetě 2 i to, že jsou všechny složky důsledně přehnané: kamera příliš romantizující, hudba velmi doslovná (smyčce k plápolajícímu krbu?), repliky prázdné, postavy (kromě Bartošové samé) jednorozměrné. A proto se s ohledem na stav hlavní hrdinky, která přišla už z Beskyd poněkud nevyrovnaná, utrpěla šok v podobě smrti milovaného partnera Sepešiho a nyní většinu děje tráví pod vlivem návykových látek, nabízí otázka, jestli přehnaná stylizace někam mezi sen a noční můru není právě autorským záměrem.
Samirova Iveta totiž velmi připomíná film Mulholland Drive scenáristy a režiséra Davida Lynche. V obou případech jde o příběh naivní blondýny z venkova, která se chce stát slavnou. Přijede celá rozechvělá do velkého města žít svůj sen, ale tam se dostane do spárů podivných existencí, showbyznys ji semele a ze snu se stane noční můra. V obou případech jsou výrazové prostředky přepísklé. Ale zatímco u Lynche jde o evidentní záměr (který se později vysvětlí) a o ukázku brilantní režie, Samirův přístup vzbuzuje hejna otazníků.
Herecky vedle Fialové, která minisérii táhne buldočí silou, září hlavně Oskar Hes v etudě Rudolfa Hrušínského nejmladšího – snad jediné postavy, která má v Ivetě nějaké charisma a druhý plán. Všechny ostatní jsou plochými figurkami definovanými sobectvím (Štaidl), psychopatií (Roman), buranstvím (Ivetin otec), koženkovou bundou (bulvární novinářka Gabi) nebo šťouráním v nose (fanoušek Karel).
Možná je to celé rafinovaná hra s žánry, možná se nad všemi dosavadními díly Ivety klene jasný autorský plán. Ale dá zatracenou práci si tu naději udržet, když slyšíte dospělého chlapa pronášet věty jako: „Jsem už dost zralej hrozen vína!“ Nebo když na Ivetu zalitou sluncem jako z televizní inscenace z 80. let najednou koukáte skrz elektrickou troubu.
