Co odhalujeme, když jsme ve při. Nečekaný hit Netflixu přináší terapii neovladatelným vztekem
Na nové tituly Netflixu v pořadu Seroš X někdy nadáváme, protože se z nich zdá, že největší streamovací platforma suverénně najela na model kvantity nad kvalitou. Seriál Ve při, v originále Beef, jenž se na platformě objevil v dubnu, se však z tohoto trendu vymyká. Vlastně vůbec nepůsobí jako akvizice Netflixu, tedy produkt přísných a přesných algoritmů určený pro specifickou demografickou skupinu.
Beef totiž ve své nezařaditelnosti a neukotvenosti, zároveň však dravosti a suverénnosti připomíná tvorbu, již si tradičně spojujeme třeba se stanicí HBO. Pro Netflix novinku vyrobila produkční společnost A24, jedna z nejvýraznějších malých firem současného Hollywoodu, která si vytvořila svůj vlastní kult obdivovatelů, protože z ní často vycházejí autorské tituly na cestě do kin či na malé obrazovky podpořené neotřelým marketingem. Pokud chcete dokonalý příklad, A24 stojí třeba i za seriálem Euforie.
Když jsme u těch malých firem a drobných byznysů, v Beef proti sobě stojí muž a žena, oba drobní či větší podnikatelé, kteří se střetnou v bizarním dopravním incidentu, jenž spustí vzájemnou nevraživost a vygraduje ji do absurdních rozměrů. Bylo by ale příliš lehké označit Beef kvůli zpackaným vloupáním, únosům i podvodům jako mileniálskou kopírku filmografie bratří Coenů, v níž se pokazí, co může, protože všichni jsou iracionální a neschopní. Jeden záchvat vzteku totiž začne postupně odhalovat všechno shnilé a nemocné v životech protagonistů, jimž najednou hoří jejich sny.
Tvůrcům se totiž daří vystihnout zeitgeist, ducha doby, kdy vy jako divák můžete žít úplně jiné životy než hlavní postavy, mít úplně jinou identitu a kulturu v jiném geografickém pásmu, přesto jim podvědomě rozumíte, protože žijí ve světě, kde stačí lusknout prsty a ztratíte všechno a všechny. Takže to neznamená, že musíte mít nutně zkušenost s vytlačováním cizího auta z D1.
Není to samozřejmě bez chyb. Beef chce být zejména v pozdějších epizodách tak efektní, až zapomene na proveditelnost a zejména uvěřitelnost některých dějových bodů, čímž dává trochu bolestně najevo, že režijní virtuozitě a střídmosti takového Parazita se rozhodně nevyrovná, ačkoliv má také ambice patřit do kategorie vyhrocených společenských satir. Střídmé jsou ale naštěstí přibližně třicetiminutové epizody, díky kterým kvůli těmto zaváháním vzteky naštěstí nevybuchnete.
