Jsou tady noví Piráti z Karibiku? Ztřeštěnost hitu Netflixu One Piece ale neutáhne osm hodinových epizod
Jestli se něco Netflixu v posledních letech nedalo upřít, tak to byla schopnost čas od času vytvořit originální titul, který společně s obří sledovaností opanoval konverzace, ať už šlo o Stranger Things, Pána tygrů, Hru na oliheň nebo naposledy o Wednesday, kterou i teď skoro rok po premiéře vidíte občas na platformě v žebříčku top ten. Když jste se ale zaměřili na letošní nabídku červené platformy, podobný trhák jste na ní úplně nenašli. A tehdy na obzoru zavlála pirátská vlajka.
Seriál One Piece sice nakonec měsíc od premiéry neudělal takový virvál, jak to původně vypadalo, přesto se stal jedničkou ve sledovanosti v desítkách zemí, což ještě stvrdily skvělé divácké i kritické ohlasy, které vedly k promptnímu oznámení druhé řady. Dopadnout to přitom mohlo úplně opačně, zvlášť když vezmete v potaz, jak rozpačitě Hollywood adaptoval jiné japonské mangy a anime typu Ghost in the Shell či Death Note. Tady se ale na první pohled zdá, jako kdyby byla kletba zlomena, podobně jako se to podařilo HBO s videohrami, když na začátku roku odpremiérovali nadšeně přijímané The Last of Us.
Ve One Piece se rozhodně neocitáme v nějaké depresivní postapokalyptické krajině, nýbrž v rozjařeném fantasy světě, jenž brázdí piráti. Mladík jménem Luffy dává dohromady tým, jenž se vydává hledat bájný poklad, nejprve si ale musí ujasnit, že vůbec tým je, zajistit si pořádnou loď nebo získat mapu, která je za lupem dovede. Vyprávění tak plní různé úkoly, questy a dobrodružství, v nichž partička musí najít svůj vlastní rytmus, zároveň se v množství flashbacků ukazuje, odkud vlastně jednotliví piráti vzešli.
Je to svět za 138 milionů dolarů, v němž se mořské příšery potkávají s mariňáky, kteří bojují s piráty, již se dorozumívají pomocí mobilních šneků a popíjí v barech s neonovými nápisy. Někteří z nich včetně hlavního hrdiny jsou spíš superhrdinové jak z Fantastické čtyřky, protože se dokážou abnormálně natahovat, což přijde vhod třeba v souboji s pirátským klaunem, jenž se zase umí rozčtvrtit. Ano, pokud byste chtěli hledat nějaký vizuální klíč, tak byste se nedohledali, i když fanoušci původního komiksu od Eiičira Ody mluví o věrné adaptaci.
Tahle ztřeštěnost, bujarost a přiznaná umělost by mohla fungovat, zvlášť když podobně rozjívené jsou i postavy s různě barevnými účesy, Netflix tomu ale podtrhává nohy hodinovou stopáží jednotlivých epizod, které jsou prostě roztahané a plné slovní vaty, jež nikdy nejde za klišé o hledání sebe sama a víře ve vlastní schopnosti, až skoro saháte po funkci rychlejšího přehrávání. Jasně, lze namítnout, že tenhle svět bylo potřeba v první řadě hlavně představit, šlo to ale udělat méně těžkopádně. Zvlášť když vaše hlavní hvězda, dvacetiletý mexický herec Iñaki Godoy dokáže One Piece rozsvítit podobně, jako se to jinde před dvěma dekádami podařilo pirátovi, kterého jsme všichni znali jako Jacka Sparrowa.
