Moderna, nebo arogance?
Obhájci stavby mrakodrapů v Praze tvrdí, že má-li naše metropole zůstat světovým moderním městem, pak výškové budovy potřebuje. Odpůrci namítají, že klást rovnítko mezi moderní architekturu a MRAKODRAPY svědčí buď o hlouposti, nebo ztrátě odpovědnosti. Spor o stavby na Pankrácké pláni vrcholí a diskuse o Holešovicích začíná nabývat na intenzitě. Praha se ocitla na historické křižovatce.
Chodit po Praze s historikem umění a jednatelem Klubu za starou Prahu Richardem Biegelem je zážitek. Nejenom že Biegel Prahu výborně zná, ale prožívá ji jako opakovaný a neustále přítomný pokus o dosažení harmonie mezi krajinou, stavbami, každodenností, přítomností a dějinami. Každé jednotlivé vychýlení z této rovnováhy ho zraňuje. Prahu vnímá jako hudební skladbu. A je mimořádně citlivý na falešné tóny. „Cítíte to?“ ptá se, když procházíme kolem budovy, která je o dvě patra vyšší, než by měla být. Ale tuší, že necítím. Kdyby mi ji neukázal, nevšiml bych si jí.
PANORÁMA
Z rampy Pražského hradu mi Richard Biegel popisoval pražské panoráma. Jeho pohled klouzal přes ohyzdnou stavbu Dopravních podniků na Bojišti, zbytečně velké Kongresové centrum, které rozlamuje měřítka, aby se konečně opřel o tři „vykotlané zuby“ na Pankrácké pláni – bývalou budovu rozhlasu (City Tower, 109 metrů), Motokov (City Empiria, 104 metry) a o něco nižší hotel Panorama, jež tu osaměle trčí jako cizí, nedopatřením zapomenuté předměty.
„Ty budovy by bylo nejlepší zbourat. To je ovšem nereálné, tak je tedy nejmenší zlo nechat je tam na dožití. Jejich stavba byla jednoznačně chybou. A ti, kdo říkají, že teď, když už stojí, je nejlepší je doplnit dalšími výškovými budovami, neříkají nic jiného, než že jednu chybu je třeba napravit chybou další a větší. A otevřít tak i nový prostor pro nové mrakodrapy podle stejného principu: když už stojí tady, tak proč ne jinde?“
Přesně o tom se už mluví. Třeba v Holešovicích, kde by během několika let mohly vyrůst dvě až sto padesát metrů vysoké budovy. Jestliže je podle Biegela Pankrác posledním varováním, pak holešovický projekt by už znamenal definitivní likvidaci Prahy jako ojedinělého města, jehož panoráma a sepětí s krajinou lze srovnat snad jedině s Římem či Florencií.
„Opravdu to chceme?“ Pro někoho je Richard Biegel aktivista, staromilec, odpůrce moderní architektury … Pro jiné odborník, který hájí jedinečné kvality Prahy. Ať tak, či tak, je dnes zřejmě nejznámějším a nejdůslednějším kritikem projektů výškových budov v Praze.
VZHŮRU!
Mrakodrapy se mi líbí. Když jsem byl vloni v Londýně, mohutnost jeho staveb mě nadchla a proslulá budova, již pro její tvar novináři nazvali „Okurkou“, mi přišla jako dobrý nápad. Líbí se mi pařížská administrativní čtvrť výškových budov La Défense a jako turista oceňuji dokonce i přes dvě stě metrů vysokou Tour Montparnasse, která v Paříži vzbudila hodně zlé krve a po jejíž stavbě následovala přísná regulace výškové hladiny staveb ve městě. A do výšky rostou i další evropská města – Frankfurt, Vídeň … Třísetmetrový kolos je naplánovaný dokonce v Petrohradě přímo proti Zimnímu paláci. Je důvod tesknit po starých panoramatech? Vznikají nová, mohutná a hezky osvětlená … Má Praha zůstat stranou?
„Výškovým stavbám se nevyhne ani Praha. Tak to prostě je,“ říká ředitel pražského odboru památkové péče, kultury a cestovního ruchu Jan Kněžínek. „Vždycky říkám, že architektura je zvyková záležitost. To, co nám dnes připadá hrozivé, nebudeme za pár let či desítek let vnímat. Nebo to dokonce budeme oceňovat jako další symbol města.“ Diskuse o Pankrácké pláni je podle Kněžínka už v podstatě uzavřená. Spor trval několik let. Proti stavbě přibližně sto metrů vysokého bytového domu ve tvaru „V“ a o několik desítek metrů nižšího hotelu se postavilo několik občanských sdružení, Klub Za starou Prahu, pochybnosti a připomínky vyjadřovala řada architektů a památkářů. Výškové budovy poničí pražské panoráma a nepřinesou nic pozitivního místním obyvatelům. Budou naopak znamenat neúměrné dopravní zatížení Pankráce. Problémem se na svém kongresu zabývalo i UNESCO a poslalo do Prahy varovný dopis a výzvu k jednání. Mimořádné pražské panoráma je totiž jedním z důvodů, proč je Praha zapsána na seznam památek UNESCO. Ministerstvo kultury ale v září stavby odsouhlasilo. Další odvolání už není možné.
„UNESCO není pitomec,“ říká Kněžínek. „Dobře ví, že mrakodrapy porostou ve všech evropských městech. Chce s námi konzultovat, není to žádný strašák. To z něj dělají jenom ti, co výškové budovy nechtějí.“ Zástupci UNESCO do Prahy přijedou v listopadu a magistrát pro ně připravuje studii, která by měla být základem pro budoucí regulaci výškové hladiny budov v Praze. „Pohled na pražské panoráma není jenom z Pražského hradu. Vybíráme několik desítek míst, odkud Prahu zaměříme, a podle toho budeme uvažovat o tom, kde a jak vysoké budovy mohou stát.“
Výškové budovy podle něj k modernímu městu patří. A není důvod, aby vadily jeho obyvatelům. „Pro lidi je důležitější, co jim nabízí přízemí budov. Jestli jsou tam obchody, kavárny, jestli je ulice příjemná. Nedívají se přece pořád nahoru,“ vysvětluje Kněžínek.
Obavy lidí na Pankráci prý chápe. Ale dopravní zatížení nebude zdaleka tak velké, jak tvrdí aktivisté, a i pankrácké projekty nabídnou místním lidem příjemný parter.
DOLE
Představa, že obyvatelé Prahy se zajímají především o to, co na ulici potkají v úrovni prvního patra, „aktivisty“ pobuřuje. „Ať se pan Kněžínek projde po Petříně a zeptá se tam lidí, jestli je při pohledu na Prahu zajímá jenom příjemný parter. Vypadá to, jako by říkal: Občane, starej se o to, co je dole, a nám přenech to, co je nahoře,“ říká Biegel.
A Marie Janoušková z jednoho z pankráckých občanských sdružení dodává: „Samozřejmě že nám jde o to, zda nám ty budovy něco nabídnou v běžném životě. Ty, co tam už stojí, mají totiž pro nás zatím jen jeden význam: musíme je obcházet, když jdeme na metro.
Pan Kněžínek zapomíná na to, že tu žijí lidé, jimž se Praha líbí a kteří ji mají rádi.“
Martin Skalský ze sdružení Arnika, sledujícího spory o Pankráckou pláň už několik let, tvrdí, že údaje magistrátu o dopravním zatížení oblasti jsou nejasné, že úřad poskytuje málo informací a že neprovedl žádnou komplexní studii. A vyvrací i názor, že boj o Pankrác je už u konce. „Spolu s občanskými sdruženími z Pankráce a advokátní kanceláří Petra Kužvarta připravujeme několik žalob na rozhodnutí o stavbě výškových budov. Měly by být hotové zhruba do tří týdnů.“
Přestože střet o Pankráckou pláň tedy trvá i nadále, pozornost se pomalu začíná přesouvat jinam – do Holešovic.
KAM S NIMI?
Když ředitel Kněžínek uvažuje o budoucnosti mrakodrapů v Praze, říká: „Nikdo není tak hloupý, aby chtěl postavit výškovou budovu v centru, v památkové zóně, to je jasné. Ale pak jsou tu oblasti v dalších, vzdálenějších pásmech kolem centra – Holešovice, Modřany, bývalé nákladové nádraží, bývalé nádraží Bubny … Není žádný předem daný jasný důvod, proč by tam výškové budovy nemohly stát.“ Společnost J&T před nedávnem představila projekt dvou mrakodrapů, které by mohly vyrůst v prostoru bývalé továrny Tesla v Holešovicích. Projektanti si ovšem jsou vědomi toho, že plánovaná výška sto padesát metrů může narazit na tvrdý odpor, a proto mají v zásobě ještě dvě nižší varianty. Jde nicméně o principiální spor: jsou Holešovice opravdu tak vzdálené centru, abychom tam měli uvažovat o stavbě výškových budov? A potřebujeme vůbec mrakodrapy? Mnoho architektů i památkářů v tomto ohledu zastává podobný názor jako Kněžínek. Třeba autor Tančícího domu Vlado Milunić sice odmítá stavby na Pankráci, protože jsou na kopci a tak i v přímé konfrontaci s Pražským hradem, ale proti mrakodrapům v Holešovicích nebo Bubnech nic nenamítá. Výškové stavby schvaluje i historik architektury Zdeněk Lukeš nebo ředitel Pražského památkového ústavu Michael Zachař, podle něhož by Holešovicím slušely i budovy vysoké kolem devadesáti metrů.
Podle Richarda Biegela je ale celá tato diskuse nesmyslná. „Praze především chybí celková vize.
Neklademe si otázku, jestli vůbec mrakodrapy potřebujeme a chceme. Nahrazujeme ji zástupným problémem, kde mají stát. Ale proč? Je to rezignace na odpovědnost vůči městu a pragmatické otevření dveří developerům.“ Biegel tvrdí, že prohlašovat Holešovice za území, jež je dostatečně vzdálené od centra, může snad jen člověk mající zájem na stavbě výškových budov. „Holešovice jsou součástí centra Prahy. A zatímco stavby na Pankráci rozbíjejí panoráma, mrakodrapy v Holešovicích by rozbíjely už město jako takové – staly by se jeho novými dominantami a změnily jeho dosud platná měřítka.“
SYMFONIE
Je ovšem otázkou, proč bychom stará měřítka měli považovat za posvátná. Města se rozvíjejí, mění se i architektonický styl, estetické vnímání. „Otázka mrakodrapů ale vůbec není sporem mezi staromilci a obhájci moderní architektury,“ namítá Biegel. „Klást rovnítko mezi moderní stavby a mrakodrapy je přece nesmyslná zkratka. Ano, někam se výškové stavby hodí a vytvářejí přirozeně moderní panoráma. Do Prahy ale vstupují jako arogantní solitéry, které chtějí přebít dosavadní dominanty. To není výraz moderní architektury, ale moderního falismu.“
Představa města jako hudební skladby je inspirativní. Jistě – vkus se vyvíjí, styl skladeb se mění. Není důvod ustrnout u Mozarta a neposlouchat třeba Sex Pistols. Problém je ovšem v tom, že jen stěží můžete Mozarta a Sex Pistols zkombinovat tak, aby z toho vzešlo něco, co by se vám líbilo.
Je asi lepší uchovat si je odděleně, což z vás nečiní ani staromilce, ani modernisty.
A tak je to možná i s Prahou a mrakodrapy.
Mají se v Praze stavět mrakodrapy?
Související články:
Andrej Halada: VADÍ VÁM MRAKODRAPY NA PANKRÁCI?
