Marek Stoniš: Tomáš Garrigue Pavel? A srovnávání prezidenta s Havlem? Nic není odlišnějšího
Poslankyně hnutí STAN Michaela Šebelová napsala na sociální sítě procítěný text o tom, jak se těšila na inauguraci nového prezidenta, a zakončila jej symbolicky třemi jmény: Masaryk – Havel – Pavel. Chápu důvody velkého nadšení části veřejnosti, že skončilo desetileté prezidentování Miloše Zemana, stejně jako to, že si do Petra Pavla projektují svoje naděje na civilizovanější a snad i civilnější výkon funkce. Ale přece jen se nemohu vzdát utkvělého pocitu, že životní i politické příběhy Masaryka a Havla jsou od toho Pavlova hodně odlišné.
To mimochodem nepochopil ani nedávný „milionkový“ vůdce Mikuláš Minář, který se po zvolení generála prezidentem nadšeně nechal vyfotit se vztyčeným véčkem a ve flanelové košili u památníku 17. listopadu 1989 zmlácených studentů na pražské Národní třídě. Takže, milý Mikuláši, revoluce v roce 1989 vypukla právě proti režimu, jehož byli bolševičtí lampasáci typu Petra Pavla pevnou oporou. A jestli tehdejší frekventant školy pro komunistické rozvědčíky zvonil tehdy na náměstí klíčemi (o tom ale nic nevíme), tak měl v kapse občanku na jméno Pávek a ty klíče byly velmi pravděpodobně od konspiračního bytu. Nový prezident v čerstvě zveřejněném životopisu na oficiálních stránkách Pražského hradu ostatně tuto část svého života sám přiznává, když píše: „V roce 1988 před nástupem na postgraduální kurz jsem se stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu.“
Ale znovu, chápu, že některé poslankyně vládní koalice při pohledu na Petra Pavla propadají demokratickému orgastickému záchvatu, už samotný fyzický kontrast s troskoidním Milošem Zemanem je do očí bijící. Stejně tak rozumím argumentům, že Petr Pavel si své předlistopadové komunistické angažmá „odpracoval“ ve službách demokratické armády. Ale zkuste taky pochopit a respektovat lidi, kteří měli z lidí typu Petra Pavla na konci osmdesátých let noční můru, a když vidí, s jakými velikány české historie (Masaryk, Havel) je dnes stavěn do jedné linie (skoro jsem chtěl napsat „do haptáku“), tak má chuť závěrem svého sloupku zvolat: Gottwald – Husák – Pavel!
