Jack Kerouac: Zničil mu mládí a zapříčil i jeho smrt. Alkohol se stal prokletím slavného spisovatele
Jean-Louis Lebris de Kerouac, známý jako Jack Kerouac (12. března 1922 – 21. října 1969) byl neobyčejný spisovatel. Jeho dílo oslovuje stejně katolíky jako buddhisty, mystiky a hipíky, cestovatele i kavárenské povaleče, feťáky, chudáky i rebelující ratolesti maloměšťáků celého světa.
Co nového ovšem napsat o muži, který svůj život sám dokonale zaznamenal ve třinácti románech, pěti novelách a jedenácti sbírkách básní? A to odhlížíme od dalších děl pilného zakladatele a posléze kronikáře beat generation i od faktu, že také mnoha jinými byl Jack Kerouac popsán ze všech stran a úhlů. Češi mají k dispozici hned dvacítku jeho knih, román Na cestě u nás vyšel dokonce šestkrát, ve dvou různých překladech … Nebudu zde ale vynášet do nebe zásluhy a ctnosti světoznámého literáta, naopak se podívejme na traumata a trable, na nichž si J. K. rozbíjel ústa – od Alkoholu a Abúzu až po Ženy a Život.
„Rodiče alkoholici“
Jack se narodil v massachusettském Lowellu, v zapadákově, kde se umělec jakživ neuchytil, jako třetí dítě nepříliš bohatých kanadských rodičů, tiskaře a prodavačky bot. V rodině se s oblibou tradovalo, že mezi předky figuroval i baron François Louis Alexandre Lebris de Kerouac. Nebyla to pravda, stejně jako nebyla pravda, že měl malý Jack, respektive Ti Jean, jak se mu doma říkalo, „nádherné dětství“, jak se sám snaží čtenáři namluvit třeba v předmluvě svého výboru povídek s názvem Osamělý poutník.
Až do šesti let mluvil dialektem quebecké francouzštiny. Podle jednoho ze svých životopisců, Davida Sandisona, se naučil anglicky až poté a ještě na střední škole se v angličtině necítil tak úplně pevný v kramflecích. Později začal ve francouzštině psát i svůj opus magnum Na cestě, psal Molièrovým jazykem básně a samozřejmě dopisy mamince. Francouzština je rovněž jazykem dvojice dosud nepublikovaných fragmentů prózy, jež rozepsal v roce 1951, respektive 1952 a po šedesátce napsaných stran oba odložil.
Jackova matka byla oddanou katoličkou a on i jeho starší bratr Gérard na ní viseli; pumpovala do nich víru, která je měla ochránit od nejhoršího. Gérard, to vnímavé, citlivé, svaté dítě, v devíti letech umřel na revmatickou horečku, nemoc, jež „klouby líže a srdce hryže“. Čtyřletého Jacka bratrova smrt obrovsky poznamenala – pobožný Gérard ho celý život provázel jako strážný anděl a nakonec zakotvil i v Jackově románu Vize Gerarda jakožto centrální figura. A zatímco truchlící maminka se modlila (jako by věděla, že nakonec přežije všechny své tři děti) a Jacka šoupla do církevní školy, tatínek ze smutku začal pít, hrát a sázet, čímž synovo trauma z neradostného rodinného prostředí ještě posílil. Z obou jeho rodičů se stali alkoholici.
Zato z Jacka vyrostl charismatický krasavec s podmanivým hlasem, kterého bohové obdařili v tolika směrech, že si mohl dovolit svůj talent marnit. Jeho útočné schopnosti – myšleno v americkém fotbale – mu vynesly stipendium na slavné newyorské Columbijské univerzitě, kde však neustále zahříval střídačku, protože byl na kordy s trenérem.
Pak si zlomil holenní kost a z aktivního sportovce zbylo jen pár článků o sportu, jež napsal do školních novin. Z univerzity odešel.
Vražda a svatba
Po zahození šance na skvělé formální vzdělání žil se svou holkou, Edie Parkerovou, na newyorské Upper West Side. Právě tehdy, kolem roku 1944, se seznámil s lidmi, kteří později vytvořili legendární literární beat generation, zbitou generaci, a zároveň i kostru a maso Kerouakových zásadních děl: s Allenem Ginsbergem, Nealem Cassadym nebo Williamem S. Burroughsem. Toto období líčí ve své knize s názvem Ty to zvládneš. Můj život s Jackem Kerouacem (před dvěma lety ji vydal Volvox Globator) právě Edie Kerouacová-Parkerová, jež jako jediná z povedené party pracovala, aby mohla živit tu fůru lidí na drogách, kteří se k ní a Jackovi nakvartýrovali a celé dny jen poslouchali hudbu, kouřili a kafrali.
Ještě předtím, v roce 1942, Jack zkusil pracovat na obchodní lodi – plavil se po moři, zatímco Edie na pevnině podstoupila potrat. I když mladíka vzali jen jako pomocnou sílu do kuchyně, pobyt na moři a plavba do Grónska ho inspirovaly k napsání jeho prvního románu Můj bratr oceán. Rok nato byl tehdy jedenadvacetiletý začínající spisovatel po pouhých osmi dnech služby vyhozen od amerického námořnictva s diagnózou „schizoidní osobnost“, takže se ve své následné tvorbě držel spíše souše. Jenže i na pevnině se může leccos zvrtnout.
V roce 1944 byl Kerouac spolu s přítelem Burroughsem zatčen. Jejich kamarád Lucien Carr totiž zabil člověka, Davida Kammerera, který jím byl posedlý; sledoval a pronásledoval nebohého Carra přes hranice států celých pět let. Po Kammererově sexuálním ataku v manhattanském Riverside Parku ho 13. srpna 1944 Carr ubodal, svázal mu ruce a nohy, zatížil tělo kameny a hodil ho do řeky Hudson. A potom, místo aby si našel právníka, jak mu radil Burroughs, šel s Kerouakem do kina a do muzea, když se předtím zbavili důkazů. Případ nakonec dopadl celkem dobře, až na jednu hořkou pilulku pro chudáka Jacka. Jeho otec totiž odmítl zaplatit stodolarovou kauci – tu nakonec slíbili pokrýt Ediini rodiče, s podmínkou, že si Jack jejich dceru vezme. Tak se i stalo.
Za svědky šli párečku policejní detektivové a sňatek byl o dva roky později anulován. Dalším plodem vraždy v Riverside Parku pak je kniha A hroši se uvařili ve svých nádržích, již v roce 1945 Kerouac a Burroughs společně napsali, inspirováni onou událostí.
Buddha na drogách
Jack roku 1951 natluče do psacího stroje během tří týdnů (tedy dle legendy, již sám šířil; příprava knihy ve skutečnosti trvala pěkných pár let) své nejslavnější dílo – Na cestě. Ačkoli Kerouakovi už vyšel kritikou chválený román Maloměsto, velkoměsto, jeho nový, silně autobiografický text dlouho nemohl najít nakladatele – koneckonců experimentální styl, slabost pro minority, gaye a drogy z toho díla nedělaly zrovna bezproblémovou knížku s nadějí na dobré prodeje. Vyšlo až roku 1957 a rovnou se z něj stal kritikou opěvovaný bestseller, takže Jack mohl konečně prohrábnout šuplata a nabídnout nakladatelům vynikající a do té doby odmítané Podzemníky (nadrásané pod vlivem amfetaminů ve třech dnech!), novelu Tristessa, romány Doktor Sax a Maggie Cassidyová a další texty.
Jeho metoda „spontánního psaní“ působila jako svěží vichr v americké próze; boj proti formě a jakémukoli editování „spatra“ nadrásaného textu imponoval nezávislým a rozevlátým mladým lidem, kteří z toho psaní nepochybně cítili všechen ten peyotl a yage a trávu a herák a LSD a benzedrin, jež Kerouakovi a spol. pomáhaly vidět realitu surreálněji. Přes prvotní váhavost vydavatelů povstal „nový Buddha americké prózy“, jak ho pojmenoval Allen Ginsberg, když mu připsal svou slavnou báseň Kvílení.
Osamělý proutník
V posledním ročníku lowellské střední školy se Jack v tančírně seznámil s Mary Carneyovou, hezkou Irkou, kterou později oslavil románem Maggie Cassidyová. Dvakrát se vdala, ale on ji vzýval a vídal po celý život – byla skromná, plachá, velmi ženská, domácký typ. Zřejmě mu připomínala jedinou ženu, již kdy miloval, jak se sám vyjádřil o mamince. Ta mu denně psala na vysokou školu a syn, dle mnohých stižený oidipovským komplexem, se k ní v různých fázích života vrací bydlet.
První sexuální zkušenost Jack prožil s jednou manhattanskou prostitutkou v prosinci roku 1939 – a rozhodně to nebyla jeho poslední placená láska. „Plachý Kerouac míval problémy s navazováním kontaktů,“ napsal Josef Rauvolf, jeden z jeho nejvýznamnějších překladatelů do češtiny, v doslovu k Dharmovým tulákům. „Když se opil, bariéry sice zmizely, ale pak již zbývaly většinou jen prostitutky.“
O jeho první ženě Edie už jsme se zmínili; po ní přišlo šestiměsíční manželství s Joan Havertyovou, která se v očích kerouakovských badatelů vyznamenala především tím, že mu v jejich bytě na new yorské Dvacáté západní nosila kafe a hráškovou polívku, když pracoval dnem i nocí na románu Na cestě. Joan se s Jackem v roce 1951 rozvede, ačkoli je těhotná, a porodí mu dceru Jan, jejíž otcovství on odmítá uznat ještě devět let, než ho usvědčí krevní testy a konečně musí začít platit alimenty.
Třetí manželství pak Jack uzavřel se Stellou Sampasovou, dívkou z rodného Lowellu, kterou znal od raného mládí a s níž si léta dopisoval. Ta se pak až do jeho smrti starala o něj i o jeho po mrtvici ochrnutou matku.
A co chlapi?
Jackova první homosexuální zkušenost se datuje rokem 1942, kdy stopoval v námořnické uniformě na silnici z Lowellu do New Yorku. Muž, který ho vezl, zastavil a nabídl Jackovi felaci. A ten přijal – jak jinak. Tehdy o tom ještě pro pobavení vykládal přátelům; později však svou případnou bisexualitu či homosexualitu odmítá. Podle mnoha kerouakologů však Jack vedl bohatý sexuální život s muži. „Literární dílo samozřejmě není gauč u psychoanalytika, nicméně mnohé v něm stejně vyplave na povrch,“ píše v doslovu Andělů zoufalství překladatel a znalec Kerouakova díla Petr Onufer.
„Všimněme si třeba jen, kolik prostoru věnuje v přítomném románu autor popisům svých mužských přátel, zejména Codyho, Rafaela a Irwina (s jejichž reálnými předobrazy, tedy Nealem Cassadym, Gregorym Corsem a Allenem Ginsbergem, Kerouac podle archívních materiálů mnohokrát spal), s jakou pečlivostí líčí jejich rysy, postavy, pohyby, chování, jak elegantně jsou takové pasáže vystavěné – a jak stručně naopak v tomto ohledu odbude své (četné) dívky …“ A není vlastně celý příběh románu Na cestě a celá ta fascinace jedním konkrétním mužem ve Vizích Codyho jen hledáním a nalezením hluboké lásky k muži?
Víra tvá tě uzdraví
Neuzdravila. A to si Jack Kerouac na každou druhou stránku svých deníků kreslil krucifix nebo připisoval modlitby a prosby k Bohu za odpuštění. Podle Steva Turnera, autora knihy Jack Kerouac – Hipster s andělskou hlavou (česky vydala Jota, 2006), všechny Kerouakovy knihy, nejen slavní zen-buddhističtí Dharmoví tuláci, sálají spiritualitu a touhu po spasení; není náhoda, že překlad příjmení Sala Paradise, Jackova alter ega z románu Na cestě, zní Ráj … A přesto Jack spásy nedochází.
Když roku 1965 vydává svůj román Andělé zoufalství (do češtiny poprvé přeložený jako Andělé pustiny), je u konce s dechem jak z hlediska literárních kvalit, tak pokud jde o životní energii. Vypitý mozek poznamenal fatálně jeho tvorbu, nehledě k tomu, že „spontánní psaní“ se již čtenářům poněkud přejedlo a že se do Kerouakových témat pozvolna vkrádá skuhrání a líčení všemožných bolestí – a myšlenky na smrt jakožto vykoupení. Hipster s andělskou hlavou, krásný a podmanivý muž, zmizel – a vysílený pětačtyřicetiletý stařec Jack se celé dny válí před televizí a srká pivo. Ještě o něco hůř se mu nejspíš udělalo, když se roku 1968 Neal Cassady předávkoval v Mexiku. A pak, 21. října 1969, umřel sám Kerouac, na krvácení do břicha. Ale „není tak důležité, jakou příčinu smrti stanovila pitva“, napsal v již citovaném doslovu Josef Rauvolf. „Kerouaka totiž v podstatě zahubil Kerouac. Že v tom sehrál rozhodující roli zrovna alkohol, je vedlejší.“
