DOKUMENT: Projev prezidenta Václava Klause na Pražském hradě, 28. října 2010 u příležitosti státního svátku
Vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se – přesně před devadesáti dvěma lety – zrodil moderní český stát.
Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal a i dnes narůstá náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho jsme také odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního systému, ale stále je odkládat nelze.
Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o prozatímní vládě, které chyběl mandát – a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha – udělat některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o „narůstajícím neklidu“, který se v té době u nás projevoval.
Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému optimismu existuje.
I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného „utahování opasků“, souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného. Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu, budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i v atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci vážné, ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.
Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku, kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v podstatě na stejném území – existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se na mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.
Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes – takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě – sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji měli. Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás žádá shromáždit se jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické zástavy v rukou vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a uniformy pouze blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně instalujeme před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě jiný, daleko hlubší význam a smysl?
Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy.
Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.
Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich předků jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl? Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen „správní jednotkou“, ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?
Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým spisovatelem, je už jinde.
Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů, Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich předků obracíme právem. Potom jeho existenci a hodnoty musíme bránit. Potom si – se všemi z toho plynoucími důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.
V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci, že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých mezinárodních okolností suverénní Československá republika.
Připomínka této události, jako stále aktuálního zdroje inspirace, je skutečným a vážným důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti, sešli. Věřím, že to tak nevnímám pouze já.
Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní – hovořím-li takto o české státnosti – pronesu svou standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody, proč se tématem Evropské unie dnes hlouběji nezabývat.
Je to jednak proto, že se problémy, rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace, před nimiž dlouhá léta varuji a které světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a vyostřila, staly v mnohém – více méně téměř každému – dobře viditelnou realitou. Mluvit o nich dnes již žádnou odvážnou originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně proklamovaná soudržnost, solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než realitou. Že každý stát – velký či malý – má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku jakéhokoli problému okamžitě rozvzpomene a upřednostní je před zájmy širšího mezinárodního seskupení.
To si v letošním roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané názory, za něž jsem byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu dnešní evropské diskuse a necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.
Avšak druhý – a ještě závažnější – důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci upozornit na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má – pro naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním prostoru – význam zásadní.
Není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné, na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem vývoje velmi problematického.
Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.
V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a manipulací. Příkladů, že národ může být bez svého státu, zná historie nepočítaně. Nemůže však být stát bez národa. Nemůže být stát bez občanů. Nemůže být stát bez politického lidu, který demokratickým procesem – prostřednictvím svých volených zástupců – mění či koriguje svou současnost a budoucnost.
Právě tam, do světa bez občany stále znovu obnovované demokratické politické legitimace vlád, směřuje ambice rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního světa. Právě tam se již velmi konkrétně a prakticky rýsuje nové, značně pozměněné uspořádání budoucího světa.
Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už bude jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí.
Začít tuto vážnou debatu je naší historickou odpovědností vůči tisíciletým dějinám naší země, vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých myšlenek. Je to naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím, které štafetu české státnosti postupně převezmou od nás.
Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, český stát a jeho občané budoucnost mají. Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.
Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této povinnosti by mělo být smyslem státního svátku České republiky. Kdy jindy se nad těmito vážnými otázkami zamýšlet, než v tento slavnostní den.
