Děti v době koronavirové: Co dělat, aby jejich současné i budoucí životy poznamenala co nejméně

Co vlastně vědí děti o koronaviru? Co jim běží hlavami v době, kdy dospělí neřeší skoro nic jiného než pandemii a její dopady? A jak s nimi mluvit, aby je krizová situace co nejméně zasáhla a poznamenala?

Následující text si nedělá ambice být psychologickou poradnou, není to shrnující sociologický průzkum a rozhodně ani vyčerpávající přehled kazuistik. Jde o stručný pohled do života a myšlenek tří dětí různého věku, z nichž každé prožívá karanténu trochu jinak. Společné mají to, že jsou obklopeny milujícím a funkčním okolím. Což je hlavním důvodem, že zatím vše zvládají s přehledem a v klidu.

Otík (4)

V roušce vypadám jako nindža

Pro čtyřletého kluka jde vlastně o docela fajn období. Z jeho pohledu s ním prostě maminka zůstala doma, také tatínek chodí méně pryč, on sám nemusí do školky a jinak je všechno skoro jako dřív. A i když nemůže dělat něco z toho, co jindy dělal rád, rodiče se mu věnují tak, že si toho pořádně ani nevšimne. I když jsou mu jen čtyři, o realitě kolem sebe už ví své. Spolehlivý informační kanál? Kamarád Franta ze školky.

Otíku, víš, co lidem způsobuje koronavirus?

Rýmu, horečku, kašel.

A jak ho člověk dostane?

Vletí nám do pusy. A aby tam nevletěl, nosíme roušku.

Nevadí ti nosit roušku?

Ne. Jenom někdy. Protože se v ní nedá dost dýchat.

A venku ji nosíš pořád?

Jo.

Kdo ti řekl o koronaviru?

Asi jsem o něm slyšel od Franty, ještě když jsem chodil do školky.

Víš, proč teď do školky nechodíš?

Protože tam můžou létat ve vzduchu nějaké nemoci.

Chybí ti něco, když musíš být doma?

Školka. Že nemůžeme jet za babičkou a dědečkem. Obchody. Bazén, zoo. Ale chodíme někdy do Stromovky. S rouškou. Vypadám jak nindža Zane.

Proč Zane?

Protože se mi líbí. (Tady je asi pro rodiče starších dětí, případně bezdětné čtenáře, třeba vysvětlit, že Zane je postava ze stavebnice Lego Ninjago. Zane je inteligentní a silný nindroid – nindža robot. Chrání všechny, kteří se nedokážou ubránit sami; pozn. red.)

Chybí ti kamarádi?

Jo, hlavně Sebík.

Nevadí ti, že musíš být s maminkou a tatínkem doma?

Nevadí. Hrajeme si.

Co nejraději?

Na honěnou. Na schovku. Na závody. S autíčkama. Stavíme lego. A maluju si s mamkou. A taky hrajeme Člověče, nezlob se. Někdy vyhrávám já, někdy mamka, někdy taťka.

Víš, co musíš dělat, abys nedostal koronavirus?

Zůstat doma a hodně si mýt ruce.

Bojíš se koronaviru?

Ne, jsem statečný. A kdyby, tak si vezmu ven meč.

Těšíš se do školky?

Jo!

A vydržíš to?

Vydržím, protože to bude ­chvilku!

Otíka si sice rodiče nechali doma, ale mateřské školy, na rozdíl od škol základních, středních či vysokých, pořád leckde fungují. Zřizovatelem jsou obce a stát ponechal na nich, jak se k jejich provozu postaví. Za což si od učitelek z mateřinek rozhodně nevysloužil potlesk. Simona Weidnerová z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy připravuje studii týkající se pracovních podmínek v mateřských školách a při tom posbírala i některé reakce ředitelek na provoz v době pandemie.

„V tuto chvíli, kdy odstup od ostatních má být minimálně dva metry, jsou děti ve školce samozřejmě i přes veškerou snahu pedagogů na jedné kupě. Chtějí obejmout, pomoci se smrkáním, jídlem, oblékáním, toaletou... Odstup je nemožný. Ochranné pomůcky si samy šijeme po večerech. Všude obdivují dobrovolníky, sestřičky a na nás kašlou. Ať si ale vyzkoušejí dezinfikovat pastelky jednu po druhé!“ stěžuje si například jedna z ředitelek, jejichž anonymizované odpovědi má Reflex k dispozici.

„Vadí mi nezodpovědnost ministerstva školství a ministerstva zdravotnictví, kdy nechávají zaměstnance mateřských škol, děti i jejich rodiny napospas případné infekci. Děti v mateřské škole se neumějí samy vysmrkat, zakrýt si ústa při kašli, potřebují pomoc při jídle nebo při intimní hygieně, roušky si sundávají. Není v možnostech zaměstnanců školky ochránit sebe ani děti a jejich rodiny,“ rozčiluje se další.

Každopádně to vypadá, že si Otík může mnout ruce, že si ho rodiče nechali doma.