Profesor historie Jan Županič: Proč nemáme rádi šlechtu

Jak by se dala šlechta charakterizovat?

Šlechta byla klasická společenská skupina, jako měšťané a duchovenstvo, a každá z těchto skupin se řídila jinými zákony. Někteří měšťané ani neměli zájem stát se šlechtici, protože to bylo pro ně ekonomicky nevýhodné. Oni měli ve městě byznys nebo se věnovali jinému podnikání a to jim přinášelo větší zisk, než kdyby seděli na venkovském statku. Tenhle stav skončil v roce 1848, kdy byla zavedena rovnost před zákonem a stavy byly zrušeny. V tu chvíli se začalo debatovat o tom, jestli má být šlechta po právní stránce zrušena, nebo ne.

Ve Vídni?

Na kroměřížském sněmu (zasedání Ústavodárného říšského sněmu habsburské monarchie, které začalo 22. července 1848 ve Vídni a muselo být po propuknutí revoluce 7. října 1848 přerušeno a přesunuto do Kroměříže, kde pokračovalo od 22. listopadu 1848 v Arcibiskupském zámku; pozn. aut.). A představte si, že většinou jednoho hlasu bylo rozhodnuto, že šlechta zůstane zachována.

Což byl krok špatným směrem?

Já jsem si vždycky myslel, že to bylo dobře, ale dneska jsem přesvědčen o tom, že je to úplně jedno. Protože ve chvíli, kdy šlechta ztratila výlučné právní postavení, přestala sama o sobě existovat. Šlechtický titul se navíc transformoval ve specifickou formu vyznamenání, jež bylo udělováno lidem, kteří státu poskytli určité služby. Udělený titul pak závisel na jejich pozici v hierarchii státní služby. V případě osob, jež státními úředníky nebyly, se stát snažil je do tohoto žebříčku virtuálně umístit. Ministr se mohl stát baronem, jeho náměstek rytířem, a když jste se nacházel ještě níž, udělali z vás prostého šlechtice.

A jak to bylo s Františkem ­Palackým?