Pražská pětka netradičních turistických cílů aneb Praha není jenom Most a Hrad
Po devadesátkách a raných nultých letech, kdy v zahulených čtyřkách s pivem za pár korun a nerudnými výčepáky z koutů ještě dýchala pochybná romantika pozdní normalizace, ale o dům dál už frčelo podnikání po česku a rostly katedrály kapitalismu, se Praha v podstatě normalizovala podruhé. Turistické pasti v centru se musí aspoň tvářit, že pro nalité skvadry Angličanů a Němců mají něco víc než podmíráky a výčepní lihovinu vydávanou za prémiové pití. Nové kancelářské čtvrti poskytují středním manažerským kádrům zaručeně aseptické prostředí. Žádané lokality typu Letná zase nabízejí svým obyvatelům, z nichž se mnoho cítí být umělci, byť se vesměs živí v reklamních agenturách vymýšlením sloganů na jogurty, pocit, že jsou tak trochu v Berlíně. Má-li ale Praha pořád určitý genius loci, leží jinde. Krčí se a přežívá kdesi ve stále užší škvíře mezi turistickým byznysem, běžným servisem pro občany a sešněrovanými pravidly fungování hlavního města jednoho ze států Unie. Jak dlouho vydrží, je ve hvězdách.
1) Jezy v Dobřichovicích a Mokropsech
Když je v Praze abnormální hic... zajeď vlakem do Dobřichovic. Údolí Berounky má v kontextu rekreace obyvatel hlavního města pochopitelně tradici už od konce devatenáctého století a pohled z oken vlaku na renovované i chátrající secesní vily podél trati napoví, že párkrát už v těchto končinách líp bylo. Jezy v Dobřichovicích a sousedních Mokropsech však nabízejí unikátní atmosféru, nesrovnatelnou s přecpanými koupališti v centrální Praze. Adrenalinově naladění jedinci si mohou na mokropeském jezu zaskákat ze železničního mostu (když je dost vody). Zájemci o lidovou tvořivost se zase mohou z Mokropes do Dobřichovic vydat osadou Údolí staré řeky, která nabízí pohled na českou chatařskou vynalézavost s pestrostí architektonických prvků v až brutálně obnažené podobě. Nakonec dojdou k fotogenickému jezovému poli s barokním dobřichovickým zámkem na břehu řeky. Zatímco koupání na mokropeském jezu má vyloženě přírodní charakter, ten dobřichovický nabízí i řadu možností k občerstvení. Pravá strana (po proudu řeky) patří lidovému stravování, ať už v autokempu přímo u jezu, nebo v nedaleké nádražní hospodě. Druhý, „zámecký“ břeh je o poznání elegantnější. Je tu restaurace přímo v historické budově zámku a o několik kroků dál mimořádně dobře zásobené italské bistro. Co se týče rybaření, panují zde dle znalců dobré podmínky a nad jezem údajně sídlí sumci schopní pozřít menšího psa. To v Podolí nezažijete.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
