Čekání na dobrý pocit aneb Vše, co jste chtěli vědět o životě s elektromobilem, ale báli jste se zeptat
Podle Bruselu je to naše budoucnost. Elektromobilita. Tichý provoz, bleskové zrychlení, umělá inteligence v řidičových službách, a hlavně – nulové výfukové plyny. Zhluboka nadechnout a zastrčit konektor do nabíječky (ideálně u nákupního centra, kde bývají zdarma). A pak jít nakoupit, dát si kávu, vytáhnout počítač nebo časopis a několik desítek minut čekat. Chceš čistý provoz a svědomí? Zaplať. Časem. A omezením svobody pohybu.
To bylo to první, co mi došlo, když jsem sedla do elektromobilu, který jsem měla k dispozici na téměř dva týdny – že svoboda pohybu vydat se okamžitě, kamkoliv se mi zachce, zmizela. Můžu jet jen tam, kde nabiju. Což je v České republice dost omezující faktor. V podstatě se člověk musí pohybovat po velkých městech nebo v jejich okolí. Pokud si doma či na chalupě nepostaví v garáži nebo na zahradě vlastní nabíjecí stanici. Je samozřejmě možnost strčit auto i do normální elektrické zásuvky, když ji máte vyvedenou třeba na fasádě domu, aby tam kabel z vašeho vozítka dosáhl (použití prodlužovací šňůry se nedoporučuje). Ale v takovém případě počítejte s víc než čtyřiadvaceti hodinami nabíjení.
Ti, co věčně nemají čas a jedním z jejich hlavních požadavků je rychlost a pohodlnost dopravy, ať tedy na elektroauto zapomenou rovnou. Čas je v případě elektromobility tvrdým platidlem. A pečlivé plánování cest a pohybu novou nezbytnou součástí každodenního fungování.
Dvakrát měř…
Podceňovat obojí se nevyplácí. Ale to si každý nový elektromobilista, který si za volant těchto stále ještě nesmyslně předražených vozů nesedá coby fanatický příznivce takzvané čisté dopravy (o tom, že čistota a ekologičnost jsou ve spojení s elektrickými auty minimálně sporné, později), a je tedy ochoten dobrému pocitu obětovat mnohé, a ještě být nadšen, musí zažít na vlastní kůži a nervy.
Na začátek je třeba říct, že Kia e-Niro nebyl první elektrický automobil, s nímž jsem měla možnost jezdit. Byl až třetí. Hned po velkolepém prvním tuzemském boomu tesly jsem tehdy několik dní jezdila právě autem této značky. A bylo to vážně dobré. Krásný design, skvělé jízdní vlastnosti, vysoce funkční interiér. Vítejte v budoucnosti. To jsem měla téměř idiotsky napsané na čele, kdykoliv jsem z naleštěného vozu vystupovala (ideálně v parkovacích zónách v centru města, kde elektromobily v rámci podpory ekologie mohou stát všude a zdarma) a vnímala zvědavé pohledy kolemjdoucích. Jenže… Teslu jsem tehdy dostala vždy ráno (tedy plně nabitou) a večer zase vrátila. Navíc jsem jezdila jen v okolí velkého města. Ani jednou jsem ji nemusela nabíjet (a to zrovna tesla má nabíjení dotažené nejdál – počet nabíjecích stanic není samozřejmě zázračně vyšší, ale rychlost nabíjení ano; takzvaný supercharger umožňuje skutečné rychlonabíjení, i tak jde ale o desítky minut).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
