Probíhá nikým nevyhlášený boj o Pražský hrad. Musí tu ale český prezident vůbec sídlit?

Ačkoliv Tomáš Garrigue Masaryk považoval demokracii za „protivu aristokratismu“, jako prezident se nikdy nebránil vnějším aristokratickým atributům i požitkům, o něž se nemínil nechat připravit, pravděpodobně cítil, že si je zaslouží. Jeho usídlení na Pražském hradě bylo považováno za samozřejmost, kterou dodneška přijímáme jako cosi neměnného a osudově předurčeného. Sídlení prezidenta na Hradě je bráno jako definitivní a jenom myšlenka, že by tomu tak nemuselo být, má nádech kacířství, a leckoho může dokonce pobuřovat. Hrad je sice historickým chrámem české státnosti, ale zároveň nás vede k tomu, abychom prezidentskému úřadu přisuzovali větší váhu, než si zaslouží, přičemž je lhostejno, kdo na něm zrovna přebývá.

Hrad má charakter velkolepé pevnosti a jako takový svádí k tomu, aby se v něm prezident odpojil od okolního světa a shlížel na něj svrchu. Je těžké tomuto pocitu výlučnosti odolat, zvláště když na prezidenta přešlo z někdejšího mocnářství císařské privilegium udělovat milost, tedy osvobodit již řádně odsouzeného, pozastavit trestní stíhání či vyhlásit amnestii. Pouhým podpisem mění životy, nesvobodu ve volnost, čehož může prezident využít, aniž musí cokoli vysvětlovat.

Příchuť nedotknutelnosti pak jeho úřadu dodává třetí odstavec článku 54 ústavy, v němž se praví, že „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. To jsou privilegia, jež spolu s všudypřítomným luxusem a izolacionismem (podtrženým vertikální polohou, soustavou příkopů, bašt, bran, hradními strážemi a několika osobními strážci) či nepřiměřenými projevy úcty (servilita nejbližšího i vzdáleného okolí) zanechají stopy na sebepevnějším charakteru.

Hrad jako symbol moci