Utekla jsem z Buče, jiní to nestihli. Nevím, kdo zůstal naživu, vypráví ukrajinská studentka
Dokáže lehce a s bravurou létat několik metrů nad zemí. Vyrostla v Buči, kde před válkou žilo zhruba 40 000 lidí a kde ruští vojáci podle ukrajinských úřadů zabili při masakrech přes tři sta civilistů. Buču opustila víc než dva týdny po začátku války, 10. března, aby se po pětidenní cestě dostala do Prahy. Tady pod ochranou souboru Cirk La Putyka studuje a pracuje. Anastasia Mudrak (17), akrobatka se specializací na visutou cirkusovou hrazdu. Studovala v Kyjevě. Zde je její příběh. Vypráví ho detailně, tiše, ale pevně.
Ve středu 23. února večer jsem se chystala jít spát a měla divný pocit. Jen jsem nevěděla z čeho. Den poté mě přitom čekaly samé hezké věci. Těšila jsem se, že za mnou do Kyjeva přijede máma, měla mi přivézt čisté oblečení, protože na koleji nemáme pračku. Taky mě čekal školní trénink se Zlatou, kamarádkou a kolegyní artistkou na visuté hrazdě, pracujeme a trénujeme společně v týmu.
Brzo ráno jsem vstala a viděla na mobilu spousty esemesek, které jsem si ale nepřečetla, a šla si udělat velkou snídani. Najednou volá máma: „Začala válka. Vem si to nejnutnější a přijeď okamžitě zpátky do Buče.“
V tu chvíli už jsem viděla z okna, jak z naší koleje lidé utíkají s kufry a batohy. Ten divný pocit ze včerejška se mi vrátil.
Vzala jsem si jenom svoji visutou hrazdu, není tak těžká. Taky hlavně oblečení na trénink, dres. Pak jedny kalhoty a jeden svetr. Cesta z Kyjeva domů do Buče trvala pět hodin. Už byly strašné dopravní zácpy.
Místo mého dětství
Buča je místo, kde jsem prožila skoro celé dětství. Mám to tam strašně ráda, i když jednou bych asi chtěla žít v Portugalsku, kde jsem jako malá s rodiči bydlela, naši tam pracovali. V Praze se mi líbí taky proto, že je tady pocitově hodně podobných věcí jako tehdy v Portugalsku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
