Pohřbil jsem ženu pod stromem. Jako psa… U Charkova za sebou Rusové nechali smrt a zkázu

„Na konci března jsme si se ženou řekli, že jak padne první výstřel, běžíme do sklepa. Začalo to v noci. Manželka ležela v posteli, byla nemocná, oblékala se těžko. Já vyběhl ven, abych vzal pár věcí do sklepa, teplé oblečení, nějakou konzervu. Už jsem byl venku, když dopadla na dům střela. Otočím se a vidím ženu polozavalenou zdivem. Když jsem suť odhrabal, byla už mrtvá,“ vypráví Dmytro (jména některých osob jsou v reportáži kvůli obavám o jejich bezpečnost změněna; poznámka autorky) z vesnice Cyrkuny, která se nachází severně od Charkova. Utírá si oči modrým kapesníkem a chvílemi nemůže pro silný pláč pokračovat.

Manželčiny končetiny našel na dvoře, ale stehna jsou dosud někde pod troskami. „Pohřbil jsem ji tady na zahradě pod stromem, jako psa. Ještě s jedním mužem z vesnice. Říkal jsem Rusům, ať mi pomůžou, odmítli. Ach, Valjuško, co ti to udělali!“ rozpláče se zase. Pak přináší fotografie své ženy, která byla v Cyrkunech učitelkou. Vesnice již sice byla oficiálně prohlášena za osvobozenou, ale je to v podstatě frontová linie. Dopadají sem dělostřelecké granáty, kolem mají svoje pozice Ukrajinci. Vesnicí tak zní neustálé dunění, místní už se naučili rozpoznávat, co je odchozí střelba a co příchozí. Podle sluchu, někteří z nich neopustili vesnici po celou dobu, co byla okupována ruskými vojsky. Jako téměř osmdesátiletý Mychajlo. Nemocnou manželku se mu podařilo hned v prvních dnech války poslat do nemocnice v Charkově. Už více než dva měsíce ji neviděl ani o ní nemá žádné zprávy.

Raketa na dvorku

Vesnice Cyrkuny byla okupována od počátku ruské invaze na Ukrajinu, která začala 24. února. Teď je už několik dní oficiálně svobodná. Je ale hodně poničená, jen málokterý dům zůstal neporušen.

Nikdo neví, kde můžou ležet miny, všude nacházím stopy bojů a ostřelování. Zůstalo tu jen pár místních obyvatel. Většina z nich se bojí mluvit a nechce veřejně ukazovat ani svou tvář. Bojí se, že se Rusové vrátí. Někteří z nich jsou o tom dokonce pevně přesvědčeni. Jako Petro, který mě vede k sobě do domu, aby z kůlny vytáhl zbytek rakety z raketometu BM-30 Směrč, jež mu přistála na zahradě. Dokonce se s ní chce nechat hrdě vyfotit. Ale v jeho chování i v očích je vidět, že okupace a tvrdé boje o vesnici ho hodně poznamenaly.

U místního kostela se houfuje pár lidí, kterým dobrovolníci z Charkova právě přivezli jídlo a hygienické potřeby. Jedenačtyřicetiletá Lesja v neprůstřelné vestě je tu poprvé, do vesnice dříve nebylo možno doručit žádnou pomoc. Po třech dnech od chvíle, kdy se Rusové zvedli a odjeli, sem konečně může humanitární pomoc. A místní ji nechtějí jen pro sebe. Marija s manželem úpěnlivě prosí i o žrádlo pro kočky a psy, to jim zoufale chybí. Každý tu má několik koček nebo psa a Ukrajinci mají ke svým domácím zvířatům velmi vřelý vztah. Často jsou to milovaní členové rodiny.