Zaujmout a oblafnout. Vývoj propagandy od Sovětského svazu až po Evropskou unii
Plakáty chválící různé režimy, ale i obrazy burcující k obraně země či k válce. Inscenované a upravené fotografie, ale dnes také videa, e-maily, televize s pečlivě vybraným programem nebo šíření dezinformací. K propagandě se používají už dlouho nejrůznější prostředky. Někdy nápadité a vtipné, jindy hloupé a trapné.
Například sovětský bolševický diktátor Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) někdy nechal vkládat na fotografie vlastní osobu v klíčových okamžicích dějin, i když byl prokazatelně někde jinde. Nebo nechal fototechniky, aby ho udělali vyššího a hezčího. S výškou je to ostatně odvěký problém, protože diktátoři přece nemohou vypadat jako lidé, které ostatní převyšují. Tak se fotografie upraví nebo se samotné focení zinscenuje. Například Stalin měřil 167 centimetrů, severokorejský exhibicionista Kim Čong-un má 163 a bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád pouze 157 centimetrů. Když si ale prohlížíte fotografie, není to až tak poznat. Protože propaganda potřebuje pro veřejnost ztepilejší osoby.
Manipulace, reklama a propaganda jsou samozřejmě uzpůsobeny potřebám režimů a také kulturním zvykům a tradicím jednotlivých zemí. V Evropské unii není až tak dryáčnická, ale na druhou stranu je pak často naprosto nic neříkající. A to se pak míjí účinkem. Propaganda má smysl, jen pokud je hodně výrazná. Veřejnost by ji neměla přehlížet, i kdyby byla zcela hloupá. Navíc pokud se stane předmětem všelidového vtipkování, je jasné, že se mnohdy jedná o propagaci hlouposti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
