Vzpoura ajťáka Vomáčky

Attila Vomáčka nahlas zaklel a rychle ucukl rukou, aby ho závora hřbitovních vrat znovu nepraštila. Rozhlédl se, jestli ho nikdo nevidí, ale stál mezi polorozpadlými domy sám. Vůbec byl od okamžiku, kdy víc než před hodinou práskl dveřmi od auta a nechal svou ženu a pubertálního syna odjet do Humpolce ke tchyni, v Lipnici nad Sázavou sám. Městečko žilo po vánočních svátcích v očekávání konce roku uvnitř domů, prozrazovala to světla za okny a kouř z komínů. Ulice zely odpolední prázdnotou a on taky, chtělo se mu říct. Byl úplně prázdný, vyfouklý, vypustil pomalu dech rty sevřenými do kroužku, aby vyhnal zbytky bolesti z naražených prstů. Tentokrát otevřel dřevěná vrata opatrněji.