Petr Sokol: Kouzlo druhého kola. Ve finále prezidentské volby rozhodne, kdo přijde k volbám i podruhé

Na prvním místě je nutné znovu připomenout, že mezi prvním a druhým kolem se zásadně změní základní motivace, koho volit. V první části voleb si většina voličů vybírá ideálního kandidáta, tedy toho, který je jeho představám o hlavě státu a politických hodnotách nejbližší. Nejčastěji to bylo vidět ve Francii, kde první kolo sloužilo k výběru nejlepšího, či spíše nejsilnějšího kandidáta za pravici, a naopak za levici pro prezidentské finále.

V něm už jsou ale voliči náchylní k určité míře kompromisu, protože se jejich hlavní motivací stane to, aby se nejvyšší exekutivní funkce ve státě neujal někdo, koho opravdu nechtějí. V prvním kole se proto z logiky dvojkolové volby hlasuje pozitivně (pro někoho), v druhém negativně (proti někomu). Ve Francii se takto dlouhodobě v druhém kole spojovali všichni voliči pravice na jedné straně a voliči levice na druhém politickém břehu, aby nedopustili zvolení „opačného“ kandidáta. Dnes je to ve Francii už trochu jiné, protože se ve druhém kole spojují všichni proti protestní kandidátce Marine Le Penové, ale mechanismus je stále stejný.

Vítěz nebere vše

Vítězství v prvním kole, ve smyslu prvního místa, je pro druhé kolo sice psychologickou vzpruhou, ale zásadní význam pro to, kdo bude nakonec zasedat na Pražském hradě, nemá. Platí tady ostatně téměř stejná logika jako při volbách do Poslanecké sněmovny, kde také nerozhoduje, kdo je první na pásce, ale kdo nakonec seskládá většinu.

Důležitější je proto sledovat, jak jsou hlasy rozloženy mezi jednotlivé kandidáty, kteří vypadli, a kdo byli voliči těchto vypadlých pretendentů v prvním kole. Právě tahle okolnost dvakrát pomohla na Hradčany Miloši Zemanovi, jehož blok nikdy neměl po prvním kole přes 50 procent, ale přesto dvakrát za sebou dokázal poslepovat vítěznou koalici pro kolo druhé.

Losna nebo Mažňák