Čekání na spásu ze Západu. Místa nejtvrdších bojů na Ukrajině připomínají apokalypsu

Chlapci, to, co o válce slyšíte z Kyjeva, berte s rezervou, říká Saša, ukrajinský důstojník, který slouží na frontě nedaleko Vuhledaru v Donbasu. Vuhledar je vedle Bachmutu v posledních týdnech místem jedněch z nejtvrdších a nejkrvavějších bojů na celé Ukrajině. Jedeme rozhrkaným džípem a rozhrkanost není klišé, protože na každém výmolu sebou auto sekne, až naráží kov na kov. Ale pro frontu to stačí. Vozidlo, tak jako mnoho jiných dar z Polska, si už zjevně výmoly a divoké úniky před nepřátelskou palbou užilo dostatečně.

„Samozřejmě,“ utrousí Saša na otázku, zda je silnice ostřelovaná. Jenže stav auta a cesty nedovolí vyvinout vyšší rychlost, a tak se ploužíme jako šnek a já se jen modlím, aby někoho na druhé straně nenapadlo po nás vystřelit. Projíždíme rozbitou vesnici, je skoro úplně prázdná, jen občas balancuje na kluzké silnici babka v kabátě odpovídajícím poslední sovětské módě. Podle Saši dobré znamení, protože místní, kteří se neeva­kuovali, vesměs jen čekají na osvobození „ruským světem“ a z nějakých záhadných důvodů prý vědí, kdy budou Rusové na druhé straně střílet a kdy ne.

„Proti nám rozhodně nestojí žádní idioti, ztráty máme tak jedna ku jedné,“ říká Saša. „A to děláme, co můžeme, ale oni holt mají převahu. My tu trčíme od konce loňského března, kde jsme tu Rusy zastavili na postupu od Volnovachy. Od té doby se tady fronta nehnula, ale naše brigáda je tu stále, zatímco orkové (skřeti, ukrajinské hanlivé označení Rusů; pozn. red.) naproti se už čtyřikrát vystřídali,“ pokračuje Saša.

MÍSTO BAYRAKTARU DĚLA

„Ne že by nás zasypávali palbou, taky si rozmyslí, na co střílet, a ani třeba štáb praporu se třemi poručíky a kapitánem jim za dělostřelecký útok nestojí,“ říká později Sašův kolega, který se představil jako Jura. „Ale na rozdíl od nás mají dost munice a kdy je potřeba, nemusí se omezovat. Nám to stačí jen na základní úkoly. Abychom je zastavili, když je třeba,“ dodává.