Přestaň se bránit, stejně mi to projde. Jak moc je sexualizované násilí součástí naší kultury?
„Vešel za námi na dámské záchody, vrhl se na mě, povalil mě na zem, snažil se mi dostat pod kalhotky, bránila jsem se, škrábala ho, kopala. I kamarádka se na něj vrhla, ale byl silnější. Odhodil ji a mně mlátil hlavou o kachličky, prý ať toho nechám, ať se nebráním, že to nemá cenu, že mu to stejně projde. Chvílemi jsem to už chtěla vzdát,“ popsala Soňa Reflexu svoji zkušenost s pokusem o znásilnění.
Automaticky se obě zadíváme na její dlouhé, do špičky zapilované nehty.
Zaklepe jimi o desku stolu: „Takovéhle nehty už budu mít vždycky. I díky nim jsem se mu zvládla bránit, než kamarádka přivolala pomoc. Škrábala jsem ho. Jeden nehet jsem měla zlomený.“
Soňa vzpomíná na to, jak ji loni na jaře v centru Prahy v baru plném lidí téměř znásilnil tehdy neznámý muž. Dnes už jeho jméno zná. A ví, že má ve svém bydlišti pověst násilníka. Ale také, že měl pravdu, když jí říkal, že mu to projde.
CHTĚLA JSEM TO VZDÁT
„Bylo to strašný. Byl hrozně silný a my neměly šanci. Jak mi mlátil hlavou o zem… Já pořád doufala, že na ty záchody někdo přijde a zavolá pomoc, ale ta bezmoc byla strašná, protože jsem, myslím, zaznamenala, že tam sice někdo prošel, ale dělal, že nic nevidí. Kamarádku srazil poté, co mu dala pěstí, aby mě pustil. Narazila taky hlavou o kachličky. Křičely jsme, ale v baru byl hrozný hluk a hudba nahlas, takže nás nikdo neslyšel. Snažila jsem se ho odstrčit, škrábala ho… A pak už jsem nemohla, byl o tolik silnější. Napadalo mě, že se přestanu bránit a vzdám to,“ opakuje Soňa, že si bude vždycky pamatovat svůj hrozný strach a to, jak jí ten muž říkal, ať se nebrání, že to je zbytečné.
Kamarádce se nakonec podařilo ze záchodů utéct a zburcovala ochranku baru.
„Pamatuju si, že jsem pořád křičela, že ho nesmějí nechat odejít, že ho musí zadržet,“ vzpomíná.
Pokrčí rameny: „Pak přijela policie a odvezla nás s kamarádkou i toho chlapa. Ale chování policistů nebylo zrovna příjemné. Jednak si nepamatuju, že by tam byla přítomná nějaká policistka. A pak – byla jsem jim úplně jedno. Nechali mě jen tak sedět a brečet na chodbě, ani vodu nebo kapesníky mi nedali, nic. Cítila jsem se tam hrozně. Jediné, co jsem chtěla, bylo jet domů. Vyzpovídali nás s kamarádkou každou zvlášť po kdovíjak dlouhé době. Ano, zeptali se, jestli nechceme k lékaři, já odmítla, kamarádka se nechala do nemocnice zavézt. Nafotili si mě – moje modřiny, krev, šaty… Kamarádka měla otřes mozku. Já taky, ale to se ukázalo až později.“
Rezignovaně popisuje, jak ji, vyděšenou, vysílenou, ubrečenou a v šoku, vyslýchali a pak ji vystrčili ven před služebnu a řekli jí, kterým směrem má zhruba jít k MHD, protože vůbec nevěděla, kde je – odváželi ji z baru v noci a v šoku, nesledovala, kudy a kam jedou. Po tomhle zážitku šla ranní tmou sama na vlak domů – bydlí na širší pražské periférii.
Na policejní stanici na ni přitom čekal celou dobu její přítel. Požádal policisty, aby mu sdělili, až skončí s jejím výslechem, aby ji mohl doprovodit domů. Soně o tom, že tam na ni čeká, neřekli.
„Už jsem byla doma, když to nevydržel, znovu za nimi šel a dozvěděl se, že mě dávno propustili,“ kroutí hlavou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
