Pavel Páral: Bratři skoro vlastní. Jak se vyvíjela slovenská ekonomika ve společném státě?
Divíte se, kam že se to Slovensko politicky obrací nejen v prohlášeních politiků, ale i v postojích části jeho veřejnosti? Češi se ale Slovensku diví už přes sto let. Za odlišnostmi není jen jiná historie a kulturní vazby, ale i ekonomika, a to rozhodně ne málo.
V roce 1918 jsme údajně nebyli ani Češi, ani Slováci, ale Čechoslováci a z tohoto omylu nás vyvedl až jistý katolický kněz Andrej Hlinka. I to mělo své ekonomické kořeny. Jak poválečná krize po první světové válce, tak velká světová krize na začátku 30. let minulého století dopadly na chudší Slovensko tvrději než na české země a v době nacionalismu se prostě národ probudil.
Po druhé světové válce komunisté svou víru v zásadní význam předstihu hospodářské základny před politickou nadstavbou přetavili do strhující industrializace do té doby silně rurální a chudé části společné země. Té části, v níž dokonce komunisté v roce 1946 na rozdíl od zemí českých a moravských tehdy ani nevyhráli volby.
STAVĚT, STAVĚT A STAVĚT
A protože se tenkrát věřilo, že co je velké,, je i pěkné a že pokrok se měří milióny tun vytaveného železa, z něhož lze odlévat děla a pancíře tanků, vznikly obří Východoslovenské železárny, které byly nakonec největší a nejmodernější hutí v socialistickém Československu.
Později dokonce na Slovensku vznikla první jaderná elektrárna v ČSSR. Blok A1 se začal v Jaslovských Bohunicích stavět už v roce 1958 a do provozu šel v roce 1972. V roce 1976 se zde ale odehrála havárie a o rok později ještě větší. V roce 1977 byl blok zastaven a zakonzervován. Což bylo obrovské fiasko. Přesto v Bohunicích vznikly další čtyři bloky nového typu VVER, podobného jako v Dukovanech. Dva nejstarší pak musely být odstaveny, protože si to jako podmínku dala EU v roce 2004 po vstupu Slovenska a země pak musela elektřinu dovážet až do dokončení jaderky v Mochovcích na jihozápadním Slovensku.
Na hutě navazovalo další těžké strojírenství. Třeba Slovenské energetické strojírny v Tlmačích, ale především velké zbrojovky na středním Slovensku. V Závodech ťažkého strojárstva v Martině se vyráběly tanky T-72 a v době vrcholu v této firmě pracovalo až 12 tisíc lidí. V Dubnici se pak vyráběly samohybné kanónové houfnice a obrněné transportéry podobně jako v Detvě. Vše samozřejmě podle záměrů a plánů Varšavské smlouvy pro její členy a také pofiderní spojence na Blízkém východě. S jasným zadáním a bezpečným odbytem. Ovšem od arabských zemí dost liknavě placeným.
Jenže přišel listopad 1989 a pak vzápětí rozpad oné Varšavské smlouvy. A do toho ne moc citlivě šlápl exprezident Václav Havel se svou nechutí k tomu, že Československo je zbrojařská velmoc. Zrodila se dokonce legenda, že Havel na objednávku Západu zakázal ziskovou výrobu zbraní na Slovensku, a Martin proto zkrachoval. Ve skutečnosti se ten průmysl zhroutil samovolně, tehdy ztrátou jakéhokoli placeného odbytu.
Ale legenda byla na světě a sehrála svou roli i při dělení federace v roce 1992 a jistý sentiment lze identifikovat i při současném řádění Ficovy politické garnitury. Ekonomika však reálně opravdu byla racionálním důvodem k dělení země. Situace na Slovensku byla kvůli komunistické industrializaci a velké váze těžkého průmyslu závislého na východních trzích mnohem horší než v Česku. Federální fiskální politika sice směrovala na Slovensko značné prostředky, ale to nestačilo a měnová politika byla na slovenské poměry příliš restriktivní, a československá koruna tudíž pro slovenskou ekonomiku příliš tvrdá. V roce 1992 byla v Česku nezaměstnanost hluboko pod třemi procenty, na Slovensku nad deseti.
Jedním z požadavků slovenských politiků pro zachování společného státu bylo mimochodem zcela nereálné zřízení vlastní centrální banky a měnové politiky. Paradoxně dnes Slováci opět vlastní měnovou politiku nemají, protože už patnáct let užívají euro. Jsou s ním sice spokojeni, ale na číslech nějaký přínos moc vidět není.
CO POMOHLO A CO NE
Samotný vznik nezávislé Slovenské republiky v roce 1993 a vlastní měna zemi příliš nepomohly. Mečiarovy vlády jen daly vzniknout v privatizaci nové vrstvě podnikatelů, kteří měli na pozdější vývoj značný vliv a někteří si ho drží dosud. Někteří přerostli slovenské poměry a rozšířili, nebo spíše přenesli své podnikání do Prahy.
Slovensko však prošlo i velmi úspěšnými obdobími nedávné historie. Tím nejlepším obdobím bylo asi to po pádu Mečiarovy vlády a nástupu koalice kolem Mikuláše Dzurindy v roce 1998, ale zejména v roce 2002, kdy se mu podařilo sestavit proreformní středopravou vládu. Této vládě se podařilo dotáhnout dříve zastavené tržní reformy a posunout dál i věci, s nimiž se v Česku nepohnulo doteď. Bylo to v době, kdy jsme si u nás zrovna zvolili premiérem socialistu Vladimíra Špidlu, který prostě věděl, že ty „zdroje jsou“, ale ony nebyly a dodnes nejsou. Dzurindovo Slovensko tehdy provedlo reformu daní a podstatně je snížilo. Zásadně reformovalo systém financování zdravotnictví i penzijní systém a vznikly penzijní fondy, do nichž si Slováci spořili část svého pojištění. A také se tehdy šetřilo. Ministr financí Ivan Mikloš po nástupu do úřadu nechal provést personální audit a na jeho základě propustil skoro třetinu úředníků.
Povedlo se při tom samozřejmě udělat spoustu kiksů, reformy dolehly ne na každého zrovna příznivě a proběhla řada korupčních skandálů, což znamenalo střídání garnitur a nástup první vlády Roberta Fica v roce 2006. Nastupoval však do rozjetého vlaku a do reforem zprvu moc nezasahoval. Ekonomika rostla a v té době předstihla i sousední Maďarsko, což bylo považováno za velké zadostiučinění. Ze Slovenska se také stal autoland, kde se vyrábí více aut na počet obyvatel než v Česku.
Po finanční krizi a přijetí eura v roce 2009 nastaly horší časy. Kasa byla prázdná, reformy začaly vlády rozebírat a výkon slovenské ekonomiky začal zase zaostávat za sousedy. V poslední inflační krizi sice ceny rostly o maličko pomaleji, ale na nákup se na Slovensko jezdit nevyplatí a průměrná mzda je přitom o čtvrtinu nižší. Dohánění Západu tam jde hůře než u nás a to samozřejmě plodí nespokojenost s poměry.
