Vztahy Čechů a Slováků: Vzpomínky na budoucnost aneb To zlé už jsme si zažili

Když byla 6. října 1938 vyhlášena v rámci Československa slovenská autonomie, tak na bratislavské Komenského univerzitě bylo z celkem 72 profesorů 55 Čechů. Česko­slovenská armáda měla přes deset tisíc důstojníků, z nich ale bylo pouze 422 Slováků, přičemž ze 139 generálů byl pouze jeden slovenského původu. V centrálních československých úřadech pracovalo v roce 1936 pouze 1,6 procenta Slováků. I to byl jeden z důvodů, proč se mnoho Slováků s bývalou společnou zemí identifikovalo daleko méně než Češi. Mohl za to koncem třicátých let minulého století i 20 let nenaplněný slib auto­nomie a pochybný Masarykův konstrukt československého národa a československého jazyka, ve kterém byla slovenštině přisouzena role pouhého dialektu češtiny. Po vyhlášení slovenské autonomie v roce 1938 a vzniku Slovenského státu  14. března 1939 (od 21. června 1939 první Slovenská republika) proto vznikl obrovský tlak na to, aby Češi, kteří zastávali na Slovensku důležité funkce – „vypadli“. Jen do konce června 1939 odešlo (byli ve skutečnosti propuštěni z práce, vyhnáni a mohli odejít jen s malou částí majetku) 17 763 českých státních zaměstnanců, kteří působili na Slovensku. Jedním z nich byl i četník František Hampl. Byl to můj dědeček, který se narodil v Čisté u Horek (dnes okres Semily). Manželku a pět dětí zanechal na Slovensku a byl nucen odjet do protektorátu. Nejstarším z dětí byla moje maminka Olívia. Ten osud není až tak výjimečný, ale vztahy Čechů a Slováků byly tehdy narušeny nejvíce v historii. Po ulicích slovenských měst pochodovali členové profašistické Hlinkovy gardy a vykřikovali ve skandovaném rytmu hesla: „Čech, Maďar, Žid, všetko třeba biť!“ nebo „Česi peši do Prahy!“, „Praha Čechom, Palestina židákom!“ či „Čecha do mecha a mech do Dunaja!“. Byla to ve vzájemných vztazích doba zlá. Uklidnilo se to po druhé světové válce, mnozí Češi se zase vrátili na Slovensko, ale moje rodina už nikdy v předválečné podobě ne­fungovala…